Když jsem se probudil, neměl jsem nejmenší tušení, kolik je hodin, protože mobil jsem si nechal nabíjet ve vedlejší chatce, kde spal Jonathan a Martin. Dobře jsem se vyspal, takže jsem se nasnídal, sbalil, uklidil chatku a vyrazil. Při pohledu na telefon jsem zjistil, že je půl druhé ráno. No zpátky do postele už jsem nešel a vyrazil jsem. Oproti předchozímu dnu jsem si chůzi náramně užíval. Počasí přálo a krajina také stála za to. V poledne jsem měl za sebou již 40 kilometrů

Ráno jsem sešel k řece Bjøllåga, kde mě po celou dobu chůze podél řeky okusovaly tisíce komárů. To, co ze mě zbylo, si před chatou u mostu přes řeku uvařilo a snědlo oběd. Po obědě začal náročnější úsek a to stoupání kamenitým průsmykem do více než 1000 m.n.m. Často jsem se brodil sněhem, protože ten byl díky dnešnímu slunečnému počasí změklý. Večer jsem konečně dorazil k chatě, u které jsem chtěl přespat. Začal jsem si chystat večeři, když se otevřely dveře a mladík za nimi,

Dnes večer jsem pokořil další významný milník cesty a tím je polární kruh. Hned za ním jsem se na dnešní noc usídlil v chatce. Směrem k severu je jich čím dál tím víc. Člověk tu má uprostřed přírody pocit, že je na světě úplně sám. Včera se po celý den šlo velice příjemně, možná i proto, že to bylo povětšinou z kopce. Navíc s novými holemi a botami je to také o něčem jiném. Odpoledne jsem slezl z hor a čekaly mě kilometry pustinou. Rostly tu pouze nizoučké keříky. Právě v tét

Den 509: Vyrážel jsem za deště a pršelo celé dopoledne. Okolo poledne ale přestalo a dokonce vysvitlo slunko. To už jsem stál se zdviženým palcem u silnice na město Mo i Rana. Po necelé hodině mi konečně zastavilo auto a ochotný pán mě přivezl až před hotel. Ihned po příchodu na pokoj jsem vlezl na více než půl hodiny do sprchy. Bůhví kdy budu mít znovu takovou příležitost. Po nějaké době jsem si dopřál běžného jídla, kterého je na cestě vcelku nedostatek. Pořídil jsem si nov

Sobota: Hned po ránu byl zajímavým zpestřením samoobslužný přívoz, pomocí kterého jsem se dostal přes řeku spojující dvě jezera. Podél řeky jsem průsmykem vystoupal na planinu a vychutnával si počasí, které se konečně umoudřilo. Prudkým kopcem jsem sešel k řece, kde se to hemžilo komáry. Ti mi nedopřáli odpočinku ani u oběda o kus dál, takže jsem odpoledne vyrážel se spoustou štípanců. Další kopec jsem téměř vyběhl s nadějí, že nahoře komáři nebudou. Začalo pršet a byl klid.

Od brzkého rána pršelo a foukal silný vítr. Sbalil jsem se uvnitř stanu a stan samotný jsem sbalil na závěr. Vydal jsem se na dvanáctikilometrový úsek napříč horami, orientovat se ale v končinách, kde není po stezce ani památky a navíc vše zakrývá hustá mlha, bylo dost náročné. Několikrát jsem musel lézt po skalách, což nebyl za silného deště a větru žádný lehký úkol. Ještě během dopoledne jsem se dostal na silnici. Po pár kilometrech chůze na asfaltu zastavilo auto a pán v m

Dopoledne jsem se rozhodl pokračovat. Sešel jsem do vsi Skorovatn, kde jsem navštívil obchod. Velice milé paní prodavačky mi poskytly počítač, pozvaly mě na horkou čokoládu a věnovaly mi šátek s motivy sobů. Pak přišla dcera jedné paní prodavačky a přinesla mi tričko s dlouhým rukávem, protože jsem se zmínil, že o to mé jsem přišel. Ani jsem nevěděl, jak poděkovat. Na oplátku jsem jim alespoň vyprávěl zážitky z cesty. Okolo druhé odpoledne jsem se rozhodl ještě vyrazit a čeka

Jubilejní den je pro mně dnes dnem odpočinku s výhledem do zamračené krajiny. Včera po deštivé noci v otevřeném přístřešku nedaleko silnice jsem brzy ráno vyrazil zpět do hor. Nepršelo, ale bylo zataženo. Později se cesta opět ztratila a já si v prudkých a skalnatých svazích musel hledat vlastní cestu. Po výstupu na nejvyšší vrchol dne přinesl silný vítr první kapky a déšť pak téměř neustal. Krátkou pauzu mezi lijáky jsem využil na oběd, a i tu jsem musel co nejvíce urychlit.

Středa a čtvrtek byly velice náročné dny. Počasí sice zatím vychází, po nějakých cestách však většinou není ani památky, natož pak značení. Trasu, kudy půjdu, si vybírám tak, že vylezu na kopec a rozhlédnu se, kudy to bude nejlepší. Ve středu odpoledne jsem potkal dívku jménem Vilde, která si na ohni pekla chléb. O ten se se mnou podělila. Vilde žije v osamělé chatce nedaleko jezera a snaží se přežívat z toho, co uloví. Lidé jako ona jsou velice inspirativní a když jsme se ro

Hned ráno se mi podařilo zlomit hůlku. Dnes to nebyly žádné vysoké hory, ale i tak byl pochod díky podmáčené půdě dost náročný. Párkrát se mezi mraky ukázalo slunko. Večer jsem si našel poblíž říčky místo na stan, musel jsem však čelit tisícům komárů. Dnes: 35,9 km Celkem: 7005,7 km

Vzbudil jsem se velice brzy, nasnídal se a po hlavní silnici vyrazil do téměř 18 kilometrů vzdáleného města Meråker, abych si nakoupil na další týden. Abych se ale netahal s plným batohem, většinu věcí jsem ukryl v křoví a vyrazil hodně nalehko. Od rána bylo pod mrakem. Cesta tam byla z kopce, tudíž cesta zpět musela být do kopce. Po silnici to však utíkalo a už v poledne jsem byl i s nákupem zpět u věcí. Měl jsem za sebou přes 35 kilometrů, to se mi během dopoledne podařilo

Dnes se krajina začala pomalu měnit. Ráno začalo přibývat bříz a dopoledne už jsem šel březovým hájem. Později přibyly ještě smrky. Za osadou Bjørnegen jsem pokračoval po velmi bídné stezce a později jsem začal stoupat prudkým kopcem nahoru. K vrcholu moc nechybělo, když jsem přišel na místo, kde potok tvořil velikou tůň. Bylo parné odpoledne, takže jsem se bez váhání svlékl a skočil do vody. Po očistě jsem si vypral a pokračoval ještě o kousek výš. Ze skalnatých vrcholků byl

Včera během ranního sestupu jsem potkával desítky a desítky sobů. Hluboký sníh je často zmrzlý, takže lze chodit po povrchu, aniž bych se bořil. U jezera Stuggusjøen mě čekal krátký úsek po silnici a za vesnicí Stugudalen jsem si u potoka s průzračně čistou vodou udělal pauzu na oběd. Včera po obědě jsem se pak na dvě hodinky natáhl a užíval si krásného počasí. Odpoledne mě čekal náročný úsek - dlouhé stoupání a časté brodění řek. Nakonec se mi otevřel výhled na obrovské jeze

Ráno jsem ze stanu sklepával námrazu. Před jedním z domů jsem uviděl pást se soby. Když mě uviděli, otočili se a brankou odešli do lesa. Široká cesta se pořád zužovala, až zmizela úplně. Úplně chybělo turistické značení, a dokonce i v mapě trasa chyběla. Nezbývalo než jít přes 8 km přes kopce mimo cesty, abych se znovu na trasu napojil. Často jsem se brodil vodou a ještě častěji sněhem. Obloha byla po celý den azurově modrá a vanul teplý jižní vítr. Značená stezka začala až u