Část pětadvacátá - Patagonští mohykáni

Celkem: 6,166.53 km

Projíždím si galerii telefonu z posledních dní a znovu se rozplývám nad tou krásou. Modravé masy ledu, bukovcové lesy v podzimním šatu a dominantní hory s prakticky kolmými stěnami. Dvě scenérie se tu však opakují častěji, než jiné. Hory Fitz Roy a jeho bratříček Cerro Torre vyrazí svou majestátností dech každému, kdo se k nim vydá. A stejně tak i my jsme z nich byli úplně hotoví. Jen jsme si na tuto spektakulární podívanou museli počkat, protože jsme se (nejen) kvůli nepříznivému počasí na týden zasekli ve vesnici Villa O'Higgins.

Čekání v evropském duchu

Do Villa O'Higgins přicházíme v pátek okolo poledne. Na poště se však dozvídáme nemilou zprávu. Balík, který si tu máme vyzvednout, nedorazil. Jsme zdrceni. Loď odplouvá zítra ráno a my postrádáme důležité věci, jako jsou nové ponožky, teplejší oblečení i spacák pro chladnější noci. Vypadá to, že ve vesnici, kde se každý snaží z turistů vytěžit maximum, budeme muset strávit celý víkend.

Běháme sem a tam, sháníme informace o našem balíku a postupně tak mobilizujeme půlku vesnice. Lidé jsou ochotní a mají s námi trpělivost, to však nestačí. Villa O'Higgins je odříznuta od zbytku světa jezery a horami s ledovci, takže dopravit sem cokoliv z jiných částí Chile může trvat i několik týdnů.

V pondělí přichází obrovská úleva. Poštmistr nám s úsměvem předává kartonovou krabici plnou našeho vybavení a my skáčeme radostí! Sám má evidentně radost, protože nebylo dne, kdy bychom mu kvůli balíku nevolali.

Další problém, který musíme vyřešit, je opuštění městečka. To by nám měly umožnit dvě přepravní společnosti, které převáží turisty na protější břeh. Pondělní loď neodjela kvůli silnému větru a zdá se, že ani ta středeční kvůli špatnému počasí nevypluje.

Naštěstí v tom nejsme sami. Seznamujeme se s německým, španělským a francouzským párem, se kterými nás spojuje nejen původ ze stejného kontinentu, ale i stejný problém. Společně proklínáme tohle místo a nakonec se domlouváme na pronájmu chatky, který nás v devíti lidech vyjde finančně nejvýhodněji. Po večerech tak hrajeme hry, rozebíráme situace v našich domovinách, nebo se vzájemně učíme více či méně užitečné fráze v různých jazycích. Zkrátka se skvěle bavíme, čas sprintuje v neskutečném tempu a než bys řekl Altra, je pátek ráno a všichni se houpeme na vlnách jezera Lago O'Higgins směřujíce k protějšímu břehu.

Patagonští mohykáni

Po zpevněné cestě se blížíme k argentiským hranicím. V průseku mezi stromy však náhle vykoukne skalní špice. Zrychluji a jsem zvědavý, jaké překvapení na mne vykoukne. Horizont pomalu odhaluje mohutný kolmý štít a přede mnou se poprvé objevuje jeden ze symbolů Patagonie - hora Fitz Roy (3405 m n. m.). Do městečka El Chaltén míří turisté z celého světa, aby toto umělecké dílo matky přírody mohly spatřit na vlastní oči. Kráčíme po boku tohoto obra dlouhé hodiny a kdykoliv na nás vykoukne zpoza kopce, naše oči se rozzáří, jakoby na ně začala působit nějaká hypnóza.

Vychutnáváme si oběd na břehu jezera, do nějž se jednou za čas s hlasitým hřmením utrhne kus ledovce nad ním. Ten se pod ohromným tlakem vlastní tíhy naježil jak dikobraz, pomalu se sune směrem k jezeru a nechává za sebou do hladka uhlazenou skálu. Ačkoli mám už svou zkušenost s ledovci z Norska, nikdy mě tento fenomén nepřestane fascinovat.

Jsem nesmírně unavený a nohy po celé délce bolí jako čert. Tělo vypadlo ze svého zajetého rytmu a týdenní nucená pauza mu spíše uškodila. Když se ale v podvečer objevuje Cerro Torre (3128 m n. m.), únava jde stranou. Sedíme mlčky nad jezerem plným úlomků ledovce, v jehož klidné hladině se odráží štíhlá žulová jehla sahající až kamsi k nebesům. Z návětrné strany je pokryta čerstvým sněhem a mraky nad ní se pomalu zbarvují do růžova. Naše načasování je neuvěřitelné! Pocit lidské nicoty se tu téměř zhmotňuje. Podmínky, jakým dennodenně hora odolává, jsou pro člověka jen s těží představitelné.

S čelovkami se k této krásce otáčíme zády a pomalu se vzdalujeme. Nikdo z nás to ale příliš dlouho nevydrží a každou chvíli se tak musíme otáčet jejím směrem.

Krajina pokrytá ledem

V El Chaltén dostáváme pořádnou facku od reality. Argentinské ceny jsou zde kvůli vysoké návštěvnosti ještě vyšší a výběr potravin není bůhvíjak velký. Snažíme se však cenovky přehlížet a nakupujeme zásoby na dva a půl dne. Ty plánujeme strávit na okružním trailu okolo ledovce Viedma, který je součástí velkého jihopatagonského ledovcového pole.

Za zády necháváme ono turistické peklo i s Fitz Royem, nad nímž se nebe mezitím zbarvilo do všemožných odstínů červené. Vidět tuto scenérii na obraze, byl bych přesvědčený o tom, že se malířovi na plátno vylila paleta s barvami. Brzy znovu přichází čas na čelovky.

Odpoledne následujícího dne se po prudkém svahu škrábeme do sedla, za nímž nás čeká další z patagonských mohykánů. Desítky a desítky kilometrů dlouhý ledovcový splaz vyplňuje celé dno údolí a končí kolmou stěnou nad jezerem Viedma. Materiál, který svým pohybem unáší, na jeho povrchu vytváří tmavé pruhy. V mnohých místech ledovec mizí lidskému oku za obzorem, za ním se však rozprostírají jen další tisíce kilometrů čtverečních této obrovské ledové hmoty.

Jdeme přímo proti silnému větru, což nám sice trochu komplikuje postup, dodává tomu všemu však ještě větší surovost. Cítím se být zpět ve hře. Bolest nohou pominula a já si tak tuhle krajinu ledu můžu vychutnat na 200%. V podvečer se rozdělujeme a já chvátám do kempu přímo na hraně dalšího z ramen této ledové obludy. Obludy, která ve svém zmrzlém těle ukrývá spoustu informací a artefaktů z dob minulých. Ležím ve spacáku na dosah tomuto monstru a je mi trochu smutno z toho, že led, který v sobě ukrývá tolik tajemství z historie, bude sám brzy historií.

Ať Vám to šlape,

Váš Mokráč.