Je konec února a mám před sebou dva dny volna, proto se dívám do map a vybírám místo, které ještě pořádně neznám a kam se na dvoudenní trek vydám tentokrát. Volba padla na broumovský výběžek. Do batohu dávám jen to nejnutnější, zjišťuju si spoje a jdu spát, protože ráno brzy vstávám.
První vlak mě odveze k branám Adršpašsko-Teplických skal, kde to po sedmé hodině ranní zeje prázdnotou. Nijak se tu nezdržuju a vyrážím po silnici přes Zdoňov směrem k polské hranici. Zkouším stopovat, rád bych totiž začal pochodovat až právě od polské hranice, abych ušetřil čas a přeskočil úsek po silnici, který nepatří k nejzáživnějším. Z mlhy se občas vyřítí auto, pokaždé ale můj zdvižený palec ignoruje. Necelý kilometr od hranice u mě přibrzdí starší paní a nabízí mi svezení, i když stopování už jsem dávno vzdal. Nasedám do auta a nechávám se odvést těch pár set metrů, což později hodnotím jako dost zbytečné.
Vyrážím do kopců. Z mlhy mě pozorují srnky, kterým jsem právě vešel do obýváku. Projdu probouzejícím se polským městečkem Mieroszów a hurá zpátky k hranicím. Tentokrát se státní hranice držím jak klíště a od patníku k patníku kopíruju skoro celý broumovský výběžek. Roviny tu je asi jako slušných lidí v politice, takže je to celkem záhul hned od začátku. Mlha v bukových lesích působí až mysticky. Každé počasí má zkrátka něco do sebe. Šedý opar se rozestoupí až odpoledne a já konečně vidím, jak vypadá okolní krajina, kterou jsem si doposud jenom představoval. Pod Ruprechtickým Špičákem potkávám dvě polský holky v converskách, což mě docela překvapuje, protože jsou to jediní lidé, které ten den v horách potkám.
Po obědě se kopce pomalu zmenšují a v pozdním odpoledni už scházím do příhraniční vesničky Otovice. V obchůdku se dávám do řeči s prodavačkou, která mě varuje před vlky. Najednou mi dojde, že Broumovsko je ta oblast, kde se před lety začal dařit jejich návrat do české přírody. Koupím pár dobrot za přemrštěné ceny a jdu se ještě nadlábnout do sousední hospůdky. Hospodská mi sice oznamuje, že právě zavřela a jde domů, nakonec ale s příslibem gulášku a točeného pivka znovu otevírá. Jen kvůli mě! Zlatá ženská... V hospodě ještě sedí její muž s kamarády, a zatímco se mi ohřívá guláš, vyzvídají, jestli nejdu Stezku Českem. Těší mě, že tenhle fenomén znají, ale musím je zklamat. "A nebojíš se vlků? Je jich tu teď spoustu!" Do řeči se přidává hospodská, že prý nedávno jednoho viděla z auta. To už se snažím nebrat varování na lehkou váhu, uklidňuju je ale tím, že jídlo vždy věším na strom dál od místa, kde spím.
S plným žaludkem už za svitu čelovky krájím poslední kilometry dne a na okraji obce Božanov stavím svůj ultralehký přístřešek. Po večeři mě dohání únava a natotata usínám.
V půl druhé v noci mě vzbudí neznámý zvuk. Psí zívání. Hned u mý hlavy. Doprdele! Chvíli jen ležím a poslouchám, když se ale zvuk opakuje snad ještě blíž u mého tarpu, rozsvěcím čelovku, začnu tleskat a vydávat zvuky, abych vetřelce odehnal. Zdá se, že se to daří. Pak se můj pohled zastaví na tašce s jídlem, kterou jsem samou únavou nechal ležet hned vedle mé karimatky. Okamžitě jídlo i odpadky nacházím do dry-sacku a i když se z vyhřátého quiltu nechce, vybíhám ven a jídlo věším na vzdálený strom. "Třeba to byl jen toulavej pes..." uklidňuju se, když si znovu zalezu. Hlavou mi ale pořád běží varování od lidí z vesnice. Najednou se ozve kvílení umírajícího zvířete z nedaleké farmy a já jsem rázem přesvědčen o tom, s kým jsem měl tu čest. Když zjišťuju, že vlk na člověka útočí jen zřídkakdy, konečně v klidu usínám.
Ráno snad jen jídlo pověšené na stromě dokazuje, že se mi to nezdálo. Rychlé balím a vyrážím, i když vím, že na tuhle noc jen tak nezapomenu. Snídám až za vesnicí, kde se loučím s polskou hranicí a vyrážím do vnitrozemí, konkrétně na Božanovský Špičák, který se majestátně tyčí za obcí. Na jeho vrcholu obdivuju pískovcové skály všech tvarů a velikostí. Některé z nich připomínají různá zvířata či věci. Následuje vyhlídka na vrcholku Koruna, ke které přicházím po úzké pěšince. Procházím sotva půl metru širokou skalní soutěskou, když se naproti mně objeví velký bílý pes připomínají vlka. Dokonce ho za vlka považuju, dokud se za ním neobjeví majitelka. Hlavou mi probleskne zážitek z předchozí noci. V soutěsce bych neměl ani kam utéct, musel bych se spolehnout na své trekové hole.
Procházet prostředím Broumovských stěn mě neskutečně nabíjí energií. Krása střídá nádheru a lidí je tu pomálu! Po hřebeni pokračuji k severozápadu až na vlakovou zastávku Březová, kde si dopřávám oběd.
Po obědě už je to pouze závod s časem, abych stihl večerní vlak z Adršpachu. Přicházím opět do Zdoňova, na cestu si svítím čelovkou. Ještě vylezu na kopeček Kopeček, na jehož vrcholu jsou opuštěné ruiny kostela ze 17. století. Musím uznat, že v noci má tohle místo dost speciální atmosféru.
Nohy mě nesou až na vlakovou zastávku Adršpach, a to se slušným časovým předstihem. Další úspěšný hike je za mnou a nohy bolí jako čert. Aby také ne. Mám za sebou 96 kilometrů a 51 menších či větších vrcholků. Tělo má dost, ale hlava je po restartu. Čistá, prázdná a připravena se znovu zaneřádit každodenními starostmi a povinnostmi.
Ať vám to šlape!