Čas v Norsku se mi krátí a tak není času nazbyt. Jednou z věcí, které jsem chtěl stihnout před odjezdem, bylo ujít 100 kilometrů za 24 hodin. Vybral jsem si trasu z městečka Flåm na vlakovou zastávku Finse a zpět, především kvůli nenáročnému terénu, krásné přírodě a možnosti od pokusu odstoupit díky železnici a vlakovým zastávkám podél trasy. Svůj první pokus jsem musel v druhé polovině dubna kvůli velkému množství sněhu vzdát. Na druhý pokus to však konečně vyšlo. Věděl jsem, že to bude náročné, ale až bolest všech svalů a šlach v nohách a oči zavírající se i při chůzi na posledních kilometrech mi ukázaly, co 100/24 doopravdy znamená.
0 km - Lotyšský mladík, kterého jsem si stopnul, zastavuje svého bavoráka, já mu děkuji za svezení, loučím se a plný odhodlání vyrážím po asfaltové cestě vzhůru údolím Flåmsdalen.
3 km - Nacházím čtyřlístek a dávám si ho za čepici.
4 km - Začíná pršet. Pořád míjím davy turistů. Spoustu z nich ani nepozdraví, což by většina Norů považovala při procházce přírodou za neslušné. Proběhne okolo mě starší pán a ptá se mě na místo, kde protéká řeka skrz skálu. Prý musí být zanedlouho zpátky na lodi, nebo odpluje i s jeho ženou bez něj. Ukazuju za úpatí nejbližší hory. Vybíhám s tímto 63letým izraelským milovníkem maratonů a cestou si skvěle pokecáme.
7 km - Přibíháme na most, nad nímž se valí divoká řeka přímo z otvoru ve skále. Vzájemně se fotíme, vyměňujeme si kontakty a pak už Ian spěchá zpátky do přístavu.
10 km - Konečně končí asfalt a začíná šotolinová cesta! Cpu do sebe první müsli tyčinku, které mám rozpočítané 1 ks na 10 km.
13 km - Procházím tunelem, ve kterém není vidět na krok. Protijedoucí cyklisté slézají z kol a vedou je na druhý konec. Než se znovu vrhnu do lijáku, který venku panuje, ještě na konci tunelu spápnu dvě tortilly s tuňákem.
16 km - Čeká mě největší stoupání. Serpentinami zaříznutými do prudkého svahu vyrážím nahoru na Vatnahalsen, odkud se táhne asi 1,5 km dlouhá zip-line až dolů do údolí.
23 km - Míjím jezera, která byla při mém posledním pokusu zahalena sněhem a silnou vrstvou ledu. Teď se vše krásně zelená a já díky okolnímu prostředí začínám chápat, proč tolik Skandinávců věří v existenci trolů. Přicházím do míst, kde jsem to minule za svitu čelovky otočil a vyrazil se sklopenou hlavou zpět. Jsem přesvědčen, že takhle to tentokrát nedopadne.
26 km - U jezera Klevavatn sice ustupuje déšť, ale nahrazuje ho hodně silný nárazový vítr. Fouká přímo proti mě a chůze je tak velice náročná.
48 km - Procházím okolo domku, kde se svítí. Při okně sedí u stolu paní. Naše pohledy se střetnou. Taky jsem mohl takhle dnes večer v teplíčku v pohodlí domova sedět. Já jsem však dal přednost zimě, dešti a troše sadismu v podobě pořádné porce kilometrů. Hlavně ale dobrodružství, horám, nádherné přírodě a nové zkušenosti.
53 km - Je přesně 22:00 a já přicházím na vlakovou zastávku Finse. Jsem v polovině. Lidí už tu moc není a čekárna (místnost 2x2 metry) s dvěmi lavicemi zeje prázdnotou. Na jednu lavičku pověsím svou nepromokavou bundu a sukni a na druhou lavičku se svalí mé tělo. Masíruju si bolavé svalstvo a do sebe soukám müslityčku, balení arašídů s příchutí jalapeno, tortillu s tuňákem a zbytek vody. Pak na dvacet minut zavírám oči.
56 km - Nohy si v čekárně vcelku odpočinuly a už tolik nebolí. Mraky se lehce rozestoupily a já kromě oblohy spatřil i ledovec Hardangerjøkulen, který se mi ukázal v dáli na druhé straně jezera Finsevatnet.
62 km - Okolní krajinu pohltilo šero. Země trollů po soumraku připomíná svou tajuplnou atmosférou Mordor z Tolkienova Pána prstenů. Vítr mi při zpáteční cestě fouká do zad, takže se jde vcelku pěkně. Mraky plují podobnou rychlostí jen pár metrů nad mou hlavou. Dělají mi doprovod a já si s nimi povídám o životě. Naštěstí tu není nikdo, kdo by mě označil za blázna.
63 km - Znovu se rozpršelo.
83 km - Krajina se začíná znovu zelenat a dostává tak úplně jiný ráz.
86 km - Přichází zatím největší průtrž mračen. Naštěstí netrvá déle než dvacet minut.
96 km - Oči se mi zavírají i během chůze. Rozběhnu se a kupodivu nohy neprotestují. Naopak ocení změnu pohybu a bolest lehce polevuje. Brzy se ale vracím zpět k chůzi a volám si se svými blízkými, jak jsem na tom. Na vlakové zastávce Berekvam využívám splachovacích záchodů a v čekárně do sebe láduju další tyčinky a tortilly. Nemám hlad, ale jsem ve fázi, kdy se hodí každá kalorie.
100 km - Volám si s Justy do Španělska. Odpočítáváme spolu poslední metry. 500 metrů, 400, 300, 200, 100... JE TO TAAAM! KILOOO! Dokázal jsem to. Stopař ukazuje 21 a půl hodiny chůze. Jsem moc rád, že ten pocit můžu s někým bezprostředně sdílet. Chvíli ze samé radosti běžím, hned si ale uvědomuji, že chůze je bezpečnější. Dávám vědět i dalším, kteří na mě mysleli.
103 km - Teprve teď přichází pravá nefalšovaná krize! Bolí mě lýtka, nárty, holeně... A to takovým způsobem, že se sotva šourám. Zastavuju každých 50 metrů, sedám na svodidla, kameny, obrubníky... Zatínám zuby a jdu přes bolest, ta je ale horší a horší. Takhle fyzicky na dně jsem se ještě nikdy necítil.
106 km - Seknu sebou na lavičku před pivovarem, od kterého jsem vyrážel. Těšil jsem se, že to oslavím zlatavým mokem v nějaké pěkné pivovarské restauraci. Koncept norských pivovarů je ale, zdá se, jiný, než na co jsme zvyklí v Česku. Jde o obyčejnou plechovou fabriku, ve které se točí po směnách dělníci v pracovních oděvech. Když mi civění kolemjdoucích začne vadit, z posledních sil dojdu k hlavní silnici, kde se zdviženým palcem zahajuji návrat.
Na závěr bych chtěl citovat Vypsanou fixu, která v jedné z písní zpívá, že "dno je dobrý na to aby sis ho prohlíd". Pod to se teď můžu podepsat, protože na dno jsem si skutečně sáhl. Navíc pokud bychom byli celý život jen nahoře, jak bychom to bez toho kontrastu poznali? Nejspíš bysme si ani trochu nevážili pohodlí, které máme. Myslím si, že dobrodružství nejsou od toho, aby byla jednoduchá, ale abychom na nich prožili něco, na co nikdy nezapomeneme. Ať Vám to šlape!