Tak kde začít. Rok a půl života na Cestě je u konce. Vše, co jsem prožil, se již nadobro proměnilo v minulost, ale vzpomínky na tyto chvíle zůstanou mým majetkem už napořád. Stejně tak jako zkušenosti, sebepoznání a noví přátelé. Asi nemá cenu vůbec psát, že to byl nejkrásnější rok a půl mého dosavadního života. Ne každý den bylo posvícení, ale právě ty největší krize a nejnáročnější úseky mě obohatily nejvíc. Věřte nebo ne, ale drtivou většinu času jsem si neskutečně užil.
Lidé, na které jsem narazil, byli neskutečně laskaví, obětaví a jakýmkoliv způsobem se mě snažili podpořit. To mi dalo obrovskou naději, že dobrého ducha má v sobě úplně každý. Nejspíš však jen musí dostat příležitost to ukázat.
Když jsem tedy ve středu večer v husté mlze dorazil na nejsevernější cíp Evropy, slzám se nešlo ubránit. Nebyly to slzy radosti, ani smutku. Bylo to pouhé neskromné dojetí z toho, co jsem dokázal. Protože času a energie jsem tomu všemu věnoval obrovské množství a
Cesta mě za to náležitě odměňovala. Záměrně píšu Cesta s velkým C, to ona to totiž po celou dobu řídila. Jen díky ní jsem to vše mohl prožít. Když jsem se začal chovat nezodpovědně, nebo měl k situaci chybný přístup, Cesta mě dost výrazným způsobem varovala. To díky ní si teď připadám mnohonásobně bohatší, než když jsem vyrážel, ačkoli mě to vše samozřejmě nějaký ten peníz stálo. A k jakým zjištěním jsem na Cestě dospěl?
Že štěstí se neprojevuje tím, jak drahé auto stojí v garáži před tvou vilou. Štěstí vzniká v hlavě každého z nás.
Že co je v životě jednoduché, nás dost často ničím neobohatí. To ty náročné situace, které občas musí řešit každý z nás, ať se týkají čehokoliv, nás ve finále dělají silnějšími lidmi.
Že hranice toho, co je možné a co už je jen pouhým výplodem fantazie, je opravdu tenká. A každý tu hranici má tam, kde si jí sám nastaví.
Že na vše se dá dívat z různých úhlů pohledu. Je dobré jich zkusit najít co nejvíc a vybrat si ten nejlepší.
Že vše, co jsem dříve bral za samozřejmost, v některých situacích zase taková samozřejmost být rozhodně nemusí. Díky tomu si pak člověk začne vážit věcí, jako je dostatek jídla, postel či teplá sprcha. A to ani nemluvím o zdraví. Jsou tu i lidé, kteří třeba už nikdy nebudou mít možnost postavit se na vlastní nohy. Cesta byla tedy i oslavou toho, že já tu možnost mám.
Mnohokrát bych Vám všem chtěl poděkovat za tu neskutečnou podporu, které se mi od Vás dostávalo.
Teď mám před sebou nový úkol, kterým je návrat domů. Zkusím začít vztyčeným palcem a uvidíme, jak to půjde.