Dnes ráno jsem si poležel, protože jsem věděl, že není kam spěchat. Vyrazil jsem po desáté a šel jsem po vršcích kopců, většinou však lesem, takže výhledů příliš nebylo. Přišel jsem do Národního parku Foreste Casentinesi a začal scházet do městečka Badia Prataglia.
Potkal jsem partu asi pěti lidí s batohy podobnými tomu mému. Chvíli jsme si povídali a já pak pokračoval. Později jsem se s nimi potkal ještě třikrát. Obchod s potravinami byl bohužel zavřený, něco málo jsem však nakoupil v řeznictví.
Vylezl jsem na kopec nad městem, kde je domek pro nouzové přespání. Chvíli po mě přišla skupinka lidí, se kterými jsem se dnes tolikrát potkal a zůstávají tu také přes noc. Já tu však strávím nocí hned několik, do městečka Badia Prataglia mi má totiž přijít balík s novými botami a karimatkou.
O týden později při čekání na balíček.....
Dnešní den byl opět plný laskavosti a setkání s úžasnými lidmi. Jelikož je neděle, během dopoledne přijelo na mé tábořící místo hned několik rodin grilovat nebo čistě jen na piknik. Když jsem pomohl rozhořet gril dvěma sourozencům (na první pohled byli k nerozeznání), oni mě na oplátku přizvali k obědu. Přijel i zbytek rodiny a u stolů nás tedy sedělo asi patnáct.
Musím říct, že jsem opravdu rád za to málo z italštiny, co jsem se za čtyři měsíce na cestě naučil, protože to svým způsobem otevírá cestu k srdcím místních lidí. Trávil jsem tak čas v opravdu příjemné společnosti. Než jsme se rozloučili, nandali mi na talíř grilované maso na večer, přidali k tomu pečivo a láhev bílého.
Od další skupinky starších lidí jsem pak dostal tašku třešní, domácí bábovku a nalili mi víno na zapití. Téměř mi to připadalo, jako by se předháněli, kdo mě lépe pohostí. Itálie je prostě neuvěřitelná země v tom nejpozitivnějším smyslu slova.