Dnes se nejspíš trošku rozepíšu. Podle sledování zásilky včera balík s novými botami dorazil na poštu. Už včera jsem tedy staré boty vyhodil do kontejneru a dnes jsem pro nové vyrazil bosky. Před poštou jsem si vystál frontu, abych zjistil, že balíček tam není.
Podařilo se zjistit, že je v městečku Badia al Pino vzdáleném téměř 50 kilometrů na jih, ovšem se statusem "k vyzvednutí". Rozhodl jsem se pro balík s botami vyrazit. Kromě bot mě v něm totiž čeká nová chodecká hůl s náhradními hroty, několik sušených pokrmů, malá láhev Kofoly a bambusové ponožky.
Od místních policistů jsem dostal otevřené boty vhodné leda tak na pláž. První autobus mi ujel přímo před nosem, vyrazil jsem tedy pěšky a musel jsem zkusit stop, abych to na poštu v Badia al Pino stihl.
Naštěstí mi zastavila Němka, která mě odvezla do městečka Bibbiena. Odtud jsem jel vlakem do města Arezzo, kde jsem přestoupil na další vlak a ve 13 hodin už jsem stál ve frontě před poštou v Badia al Pino. Když jsem přišel na řadu, zjistil jsem, že ani zde balík nemají.
Paní z pošty mě poslala do skladů na okraji městečka, kde by měl údajně balík být. S bosými nohami jsem tedy vyrazil (žabky se mi už v Arezzo rozpadly). Sklad byl sice zavřený, když ale paní viděla mé bosé nohy, rozhodla se, že mi pomůže. Zadala do počítače číslo mé zásilky a zjistila, že balík už je v dodávce a kurýr ho veze do Badia Prataglia (tam, kde jsem na balík tak dlouho čekal a dnes ráno tam nebyl).
Poprosil jsem, jestli by ho nemohl nechat v autě a přivést ho zpátky. Paní kurýrovi zavolala a ten právě na poště v Badia Prataglia předával zásilky. Uf, to bylo jen tak tak! Kurýr se prý vrátí do skladu okolo páté odpoledne i s mým balíkem.
Už od půl páté jsem byl připravený před skladem a sledoval poštovní dodávky vracející se z denní šichty. Doufal jsem, že alespoň v jedné z nich jsou mé boty. V půl šesté se přiřítila dodávka a zastavila přímo u mě. Pán vystoupil, vyndal z auta balík a už ho nesl ke mě. Mám vyhráno!
Radostí jsem zapomněl, kolik námahy a času mě to vše stálo. Jeden z kurýrů mi pak nabídl, že mě odveze do města Arezzo, odkud mi pojedou další spoje. Na lidi mám opravdu štěstí. U nádraží jsem se s ním rozloučil, koupil jsem si lístek na vlak a za chvíli jsem už pozoroval ubíhající krajinu přes okno vlaku a u toho popíjel Kofolu.
"Nejlepším" zakončením dne bylo, když jsem po 40 minutách cesty vlakem zjistil, že sedím ve vlaku v opačném směru. Vzdálil jsem se tedy téměř o dalších 40 kilometrů. Za blbost se hold platí, na cestu se vrátím tedy až zítra dopoledne.
