Den první
Telgárt - útulna Andrejcová (16,65 km)
Zavřené restaurace, Kráľova hoľa, liduprázdno a útulna Andrejcová.
Když se mě Kuboj asi před měsícem zeptal, jestli s ním a s Daníkem nechci vyrazit na přechod Nízkých Tater, na odpověď nemusel čekat ani pět sekund. Jít ve společnosti těchto dvou nadšenců do geografie a hikování, se kterými navíc bývá sranda, stojí vždy za to. A tak jsme po nočním příjezdu do Ružomberoka přespali v altánu nad městem a ráno se přemístili veřejnou dopravou do Telgártu, kde náš přechod započal. V první řadě jsme se ale chtěli pořádně najíst v některém z pohostinství, kterých tu bylo hned několik. Bohužel v jediném otevřeném podniku právě probíhala soukromá akce, takže nám nezbylo, než se nadopovat tyčinkami a vyrazit. Stoupání na Kráľovu hoľu (1946 m n.m.) bylo zpočátku pro naše dlouho nenamáhané nohy náročnější, radost z chůze byla silnější. Po dosažení vrcholu nejvyšší hory východní části Nízkých Tater nám byl odměnou pohled na zasněžené Vysoké Tatry, které se k nebi vypínaly severně od nás. Při chůzi po namrzlém povrchu nám byly velmi užitečné nesmeky, kterými jsme se před cestou všichni tři vybavili. Po hřebenech se šlo krásně, jakmile jsme ale klesli do oblasti kosodřevin, sníh se začal propadat a každý krok nás tak stál spoustu sil. Lidi, které jsme potkali, bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. Načasování treku bylo tedy fantastické. Ještě před západem se nám podařilo z posledních sil dobelhat k útulně Andrejcová, kde nás čekalo zadostiučinění v podobě domácích párků, škopků točeného piva (občas lituju své abstinence) a noci na matracích ve vyhřáté útulně. Navíc útulnu s hezčím výhledem na Vysokáče (chápete Vysoké Tatry) byste jen těžko hledali. Pro mě byl vrcholem večera okamžik, kdy jsem při vyndávání věcí z batohu narazil na nepromokavou bundu NALEHKO Etalon, o které jsem nadšeně básnil a myslel si, že jsem ji zapomněl doma. Kluci se mohli potrhat smíchy. Na závěr bych se měl zmínit o trailových přezdívkách, které mě a Daníkovi Kuboj udělil. Daník byl přejmenován na Knedlíka, protože jeho první oběd zahrnoval guláš s houskovým knedlíkem, což není úplně typický trailový pokrm. No a ze mě se stal Mokráč, což souvisí s mým častým (chtěným i nechtěným) koupáním se v potocích a především s českým významem mého příjmení (Mitrus=mokrý).
Den druhý
útulna Andrejcová - sedlo Čertovica (27,97 km)
Pomalý začátek, spěch na večeři, improvizovaná večeře a noční návštěva.
S probuzením se do druhého dne nám pomohla ranní koupel v malém jezírku pod chatou. Vyráželi jsme poměrně pozdě, navíc terén byl zpočátku podobně náročný, jako v závěru předchozího dne, takže v poledne jsme za sebou neměli ještě ani deset kilometrů.
Čas ubíhal dál neúprosným tempem, tak jsme museli trochu přidat do kroku. Jídlo jsme totiž měli rozpočítané na jednotlivé dny a dnes večer jsme počítali s večeří v motorestu Čertovica, který měl dle map zavírat v 19:00. Mě se podařilo zvýšit tempo natolik, že jsem klukům utekl. Rozhodl jsem se, že do motorestu dorazím dřív a objednám večeři nám všem. Vlastně jsem spíše běžel než šel. K motorestu v sedle Čertovica jsem seběhl ještě před půl sedmou. Když jsem ale chytil za kliku, dveře se neotevřely. Papír na dveřích hlásal zavírací čas 18:00. Nezbývalo, než počkat na Marmoťáka (Kubojova trailová přezdívka) s Knedlíkem a oznámit jim nemilou zprávu. Otevřený nebyl ani žádný další z podniků.
Unavení a navíc hladoví jsme vzdali stavění tarpů a rozložili si ležení na terase u motorestu. Už už jsme si chtěli jít vařit jídlo z už tak dost tenkých zásob, když v tom jsem si uvědomil, že žijeme ve století, kdy vám po zavolání přivezou jídlo až domů. Našli jsme si tedy pizzerii v nedalekém Brezně, která nabízela rozvoz a zavolali tam. Pán z pizzerie mi nejprve zkoušel namluvit, že sedlo Čertovica je příliš daleko a že tak daleko nic nepovezou. Když jsem si ale poručil pět pizz a pět plzeňských piv, problém se vzdáleností se stal zanedbatelným. Poslíček, který večeři přivezl, nemohl uvěřit, že jsme na takové množství jídla pouze tři. Je vidět, že neví nic o hiker hunger (nezastavitelný hlad, který hikery potkává na treku).
Hlad jsme ale neměli jediní. Už jsme téměř spali, když se ozvala rána. Odpadkový koš pod terasou byl převrácený a od něj utíkala liška s krabicí od pizzy v tlamě. Nepořádek, jaký liška způsobila, jsem uklidil a šel si znovu lehnout. Situace se opakovala ještě nejmíň třikrát, než nás napadlo umístit koš, odpadky a zásoby jídla na místa, kam se liška nedostane. Pak už nás liška nechala v klidu spát, i když se ještě dlouho do noci motala těsně u našich spacáků.
Den třetí
sedlo Čertovica - útulna pod sedlom Ďurkovej (25,16 km)
Odcizená hygiena, nejvyšší hora NT, nadopovaný Kuboj a euforie při západu slunce.
Ke snídani jsme dojedli poslední zbytky pizzy. Když nastal čas na ranní hygienu, Daník s lehkým rozhořčením zjistil, že ten sáček, který v noci liška odnášela v zubech od jeho batohu, byl pytlík s hygienou. Pro tentokrát to musel zvládnout bez ranní očisty.
Po sjezdovce jsme vyšlápli znovu na hřebeny, kde nám opět byly cenným pomocníkem nesmeky. Už vcelku vyhladovělí jsme dorazili k chatě generála Milana Rastislava Štefánika, kde jsme se posilnili guláškem a kluci samozřejmě zlatavým mokem.
Odpočatí jsme pak začali stoupat k vrcholu Ďumbieru (2045 m n. m.), který je nejvyšším horou Nízkých Tater. Stejně jako předchozí dny bylo až neuvěřitelné bezvětří, což byla společně se slunečným počasím a skvělou viditelností fantastická kombinace. Zatímco kluci zapíjeli výšlap poslední lahví Plzně a zbytkem šumivého vína, já si sundal tričko, abych alespoň trochu chytil bronz.
Oběd číslo dvě jsme si dali v horské chatě pod vrcholem další dvoutisícovky Chopok (2024 m n. m.). Kuboj do sebe ještě kopl silný tatranský čaj a zapil to redbullem. Než jsme znovu vyrazili, stihl pronést ještě větu "půjdeme teď všichni pohromadě", pak už ale práskl do koní a posilněný tímto driákem nám regulérně zdrhnul.
Jakmile se nám podařilo naše tempa znovu sladit, nastala nejkrásnější část celého přechodu. Klesající slunko ozařovalo strmé svahy okolních hor a námi začaly cloumat emoce. Plně jsme si uvědomovali svobodu, kterou právě prožíváme a přáli jsme si, aby tento okamžik trval věčnost. Chtělo se nám vyřvat to do kraje, ale ten klid, jaký tu panoval, byl na to až příliš krásný. Vlastně to byl pravý opak toho, co se odehrávalo v nás. Tyto euforické prožitky vyvrcholily na úzkém hřebeni mezi horami Kotliská a Chabenec, který jsme celý přeběhli. Musím se přiznat, že jsem měl slzu na krajíčku. Jsem nesmírně vděčný, že tyto okamžiky plné štěstí a nespoutanosti jsem měl s kým sdílet a prožívat.
Když slunko těsně před svým zmizením za horizont zbarvilo jinak bílý sníh do oranžového odstínu, začali jsme scházet k útulně. Uvnitř jsme se najedli a pustili se do sušení mokrých věcí.
Bylo moc fajn vstřebávat všechny čerstvé zážitky ve vyhřáté chatičce.
Den čtvrtý
útulna pod sedlom Ďurkovej - Ludrová (25,16 km)
Snídaně u východu, Salatín, medvědí stopy a síla přírody.
Poslední den přechodu začal výrazně dříve, než dny předchozí. Rozhodli jsme totiž, že si přivstaneme a ještě před snídaní vyběhneme na vrchol hory Ďurková. A skutečně jsme už v 5 hodin seděli na Ďurkové a doufali jsme, že se oblačnost rozptýlí, abychom mohli během snídaně přijímat první sluneční paprsky nového dne. Zahřívali jsme se čajem a pozorovali tu obrovskou ohnivou kouli jak stoupá zpoza obzoru. Oblačnost už nám ani trochu nevadila.
Měli jsme před sebou dvě varianty, kudy se poslední den vydat. První variantou bylo jít po hřebenech, tak jako v předchozích dnech. Já s Knedlíkem jsem byl pro druhou variantu, kterou byla krasová oblast. Úspěšně jsme tedy Marmoťáka přehlasovali, takže nás čekalo strmé klesání. V osadě Železnô jsme navštívili bistro, ve kterém se kluci docpali pirožky a palačinkami. Po brzkém vstávání na nás totiž padla únava, tak jsme nějaký čas jen tak zevlili na lavičkách před bistrem. Čas byl na naší straně, takže jsme si to mohli dovolit. Osadu jsme opouštěli najedení a odpočatí. Po pár desítkách minut mírného stoupání na nás vykoukl mohutný kopec Salatín (1630 m n. m.), který který v kombinaci s okolní krajinou působí jako skutečná nespoutaná divočina. Na samém úpatí Salatína jsem se náhle zarazil a houknul jsem na kluky, ať se jdou na něco podívat. Ve zbytcích sněhu totiž byly obtištěny obrovské šlápoty, jejichž autorem nebyl nikdo jiný, než medvěd. Chvíli jsme stopy následovaly, pak se ale nadobro ztratily v loukách. Od té chvíle jsme měli oči na stopkách. Knedlík ani já jsme ještě medvěda ve volné přírodě neviděli a tady nám to mohlo konečně vyjít. Díky stezkám, po kterých jen zřídkakdy někdo projde, jsme si připadali jako objevitelé neprobádaných oblastí. Náhle jsme se ocitli v úplně jiné krajině, než o pár hodin dříve. Vstoupili jsme do krasu, kde potok Mraznica chvíli šuměl po povrchu, pak zase zmizel v podzemních útrobách, aby se mohl po pár desítkách metrů znovu objevit ve svém korytě. V údolí tohoto potoka jsme prozkoumali několik krasových jeskyní. Žádná z nich naštěstí nebyla obydlena. Jak jsme postupovali údolím podél potoka, uvědomili jsme si, co se tu před dvěma lety odehrálo. Nejen že se Mraznica vylila z koryta. Vzala s sebou vše, co ji do cesty přišlo. Kamenná suť zaplňovala celé dno rokliny a některé naplavené šutry měly průměr i přes metr. Tady si opět člověk uvědomí, jak obrovskou sílu matka příroda má. Poslední kilometry už byly po asfaltu. V obci Ludrová jsme pak nasedli na autobus, který nás za poslední hotovost odvezl zpět do Ružomberoka. Sice už je to nějaký ten čas, co jsme vyrazili, zážitků ale bylo tolik, že vstřebat je všechny asi ještě chvíli potrvá. Právě díky zážitkům, prožitkům a samozřejmě skvělým společníkům řadím tento trek mezi jeden z nejpovedenějších.
Ať Vám to šlape!
