Konečně zase na cestě! I když loučení s místem, které se stalo mým druhým domovem a s lidmi, kteří se stali mou druhou rodinou, bylo náročné. Po prvních kilometrech mě však znovu zalil ten nepopsatelný pocit štěstí a svobody.
Během dopoledne jsem u jednoho z turistických přístřešků potkal kluka s batohem. "Ivan?" zeptal se poutník. Jak sakra zná moje jméno? Přikývl jsem. "Já taky" pokračoval. Pak mi vysvětlil, že se ptá, jestli jdu také dálkovou trasu E1 (čti 'Í uan') a nemluvil tedy o mém jménu. Mladý Belgičan Mathieu letos vyrazil po E1 z Německa a má namířeno, stejně jako já, na Nordkapp. Pokračovali jsme spolu a já byl rád za společnost. Lehce začalo pršet.
Naše cesty se prozatím rozdělili u městečka Röfors, kam se se mnou přijel rozloučit kamarád Victor. Po rozloučení s Victorem se rozpršelo a déšť mě doprovázel až do večera. Došel jsem k dálnici, kde se nedalo přespat kvůli hluku aut a kamionů, šel jsem tedy dál. Když hluk dálnice utichl, začal jsem si hledat místo na stan.
V podvečer se mi ukázali dva losi. Při pohledu na tak majestátní tvory se mi tajil dech. Večer jsem konečně našel místo na stan. Chtěl jsem sice na začátek zvolit pomalejší tempo, nakonec z toho ale bylo přes čtyřicet kilometrů.
