Dobrodružství začíná!
Po skvělý přednášce Jedlíků na cestách sedíme s Kubojem v Klubu cestovatelů na pivku a tak nějak si užíváme čas s kamarády, kterej zkrátka plyne úplně jinou rychlostí, než jindy. Pak musíme tradičně spěchat, abych si stihl směnit peníze (zase jsem to nechal na poslední chvíli...) a hlavně abychom stihli autobus na letiště do Mnichova. Nakonec stíháme i večeři z rychlýho občerstvení a vyrážíme vstříc našemu snu o spanilých señoritách, velkých sombrerech a hlavně pětitisícových sopkách. I díky těmto vulkanickým krásavicím jsme Mexiko upřednostnili před Íránem či Marokem.
Po příjezdu na letiště nafukujeme karimatky Therm-A-Rest NeoAir X-Therm, který jsou jednou z mála společných položek našeho gearlistu a uleháme k sice krátkýmu, ale o to tvrdšímu spánku.
Ráno vybaluju celej batoh, abych si vše ještě jednou překontroloval a hlavně vyfotil všechny položky vybavení pohromadě, jak máme před cestou v naší branži ve zvyku. Činit tak ale až na letišti těsně před odletem, to už je slušnej punk. Téměř všechno naše vybavení nacpeme do mýho batohu, ke kterýmu potravinářskou fólií připevníme i batoh Kubojův a s tímhle kokonem valíme k odbavení. Váha společnýho odbavenýho zavazadla jen lehce přesahuje 14kg. Jsme na sebe hrdý. Máme lehký batohy a zároveň víme, že jsme připravený na ledacos. Následuje klasickej proces před naloděním na tu nebeskou bárku, která nás za 12 hodin přepraví za velkou louži.
A co máme na programu? Hlavní cíle jsou vulkány Iztaccihuatl (5230 m n. m.) a Orizaba (5636 m n. m.). Důležitější než dosáhnout vrcholu pro nás ale bude naučit se správně aklimatizovat, aby nás nesejmula vejšková nemoc. No a z kultury se upřímně nejvíc těším na jídlo - mexickou kuchyni zbožňuju a prej až v Mexiku ochutnáte to pravý mexický jídlo. Nemůžu se dočkat!
Na letišti v Mexico City nám dává milá señorita razítko do pasu a to znamená jediný: "¡Bienvenido a México!". Je to tak, jsme opravdu poprvý na západě! Kromě výraznýho teplotního rozdílu vnímáme i další rozdíly, jako jsou toulaví psi, pouliční stánky, obrovský trucky a klid sálající z místních lidí. To město prostě žije a přesto jsou ulice překvapivě čistý, bez odpadků.
Na hotelu dostáváme kafe, sklenici s vodou a přístup k internetu. Náš pokoj je spíš manželskej kutloch ne o moc větší, než je postel samotná. Nakonec se ale po dvou cervezách a sáčku nachos na malou manželskou postel vejdeme oba a usínáme.
Druhej den je ve znamení zařizování a odjezdu do sedla, odkud vyrazíme vstříc první pětitisícovce. Na letišti si směňujeme pesos, kupujeme nabíječku a cpeme se v restauraci místníma dobrotama. Na zastávce naskakujeme do dodávky, která se tváří jako autobus a jedeme do široko daleko jedinýho outdoorovýho obchodu, kde si Kuboj kupuje kartuši a já čepici.
Další spoj už nás veze za hranice města. Silnice je hrbolatá, řidiči to ale nevadí. Máme naspěch a tak si lidi v přeplněným minibusu občas daj hlavou o kovovou tyč nebo jinou část interiéru. Platí tu právo silnějšího a kličkujeme mezi jízdníma pruhama tak, abysme z tohohle pulzujícího organismu byli co nejdřív pryč.
O dvě hodiny později vystupujeme na konečný v městečku Amecameca, kde nás na zastávce dalšího autobusu odchytí řidič a ptá se, jestli potřebujeme do sedla. Slibujeme mu 100 pesos za každýho a už sedíme v další dodávce a valíme do sedla Paso de Cortés, který leží v 3700 m n. m. mezi aktivním vulkánem Popocatépetl (5436 m n. m.) a naším cílem - sopkou Itzaccihuatl (5230 m n. m.).
Večer nás řidič vyhodí na místě a my si jdeme vyřídit permity pro vstup do národního parku. To jde až překvapivě hladce. Nezbejvá než postavit tarpy, navečeřet se a ulehnout. Naše vysněný sopky jsou stejně schovaný v mracích. Ráno vyrážíme vstříc vrcholu a nemůžeme se dočkat...
Bílá žena
Iztaccihuatl byla princezna, která se zamilovala do válečníka jménem Popocatépetl. Ten odjel do války a král milně princeznu informoval, že její druh padl. Princezna zemřela žalem a když se Popocatépetl vrátil, padl k tělu ležící princezny. Bůh oba proměnil v hory a pokryl je sněhem.
A my teď vyrážíme ze sedla Paso de Cortés (cca 3700 m n. m.) vstříc vrcholu Bílé ženy, jak se taky třetí největší hoře Mexika přezdívá. Jdeme borovým hájem a koukáme pod nohy, abysme nešlápli na chřestýše. Zatímco za našima zádama soptí až jednoduše kuželovitej Popocatépetl, před náma se tyčí na první pohled složitější Iztaccihuatl.
Těsně pod hranicí 4000 m n. m. si vaříme oběd a nemůžeme se toho výhledu nabažit. Jen ten jemnej sopečnej prah se dostává úplně všude... Po obědě stoupáme pomalu a každých dalších 100 vejškových metrů dáváme pauzu, abysme předešli vejškový nemoci.
Takhle se dostaneme až k refugiu ve 4700 m n. m., kde trávíme noc. Mýho parťáka lehce bolí hlava, já jsem zatím v pohodě. Ibalgin mu aspoň na chvíli pomáhá. Venku fouká brutální vítr a jen si dojít na záchod nás stojí desítky minut ohřívání se ve spacáku. Kuboj zvrací. Mám o něj strach. Ve 3 ráno mám i já hlavu jak v louskáčku na ořechy. Zapíjim ibáč a hodinu v bolestech čekám, než zabere. Zvracet se mi nedaří a po hodině znovu usínám.
Ráno mi je dobře, i Kubojovi je líp. Do batohu dáváme jen to nejnutnější, navrstvíme oblečení do zimy a silnýho větru a jdeme si pro vrchol. Po pár stech metrech mi ale parťák oznamuje, že to fyzicky nezvládne a vrátí se do refugia. Nemůžu ho nutit ani přemlouvat, on zná svý tělo nejlíp. Přebírám si tracker s SOS tlačítkem a pokračuju k vrcholu sám.
Dejchá se mi čím dál hůř a vítr sílí. Dosahuju prvního z vrcholů ve výšce 5108 m n. m. a dostávám strach. Jsem tu sám a fouká tak silnej vítr, že udržet se na nohách mě stojí víc sil, než chůze samotná. Dolů ke kráteru můžu sestoupit po ledovým poli. Váhám, jestli mi první vrchol nestačí a nevrátím se dolů. Nakonec ale nazouvám nesmeky a pomalu sestupuju po ledovci, abych mohl znovu vystoupat až k nejvyššímu vrcholu. Zastavuju každých padesát metrů a marně se snažím najít závětří. Jsem unavenej a snažím se nemyslet na to, že se nějak musím dostat i zpátky. Kousek po kousku, metr po metru a... jsem tu! 5230 metrů nad mořem, na samotným vrcholu princezny Iztaccihuatl se mi otvírá novej pohled na zbytek hory a na mohutnej ledovec, kterej byl doposud schovanej za horizontem. Ten neuvěřitelnej pohled na zbytek týhle krásný hory, na doutnající Popocatépetl nebo na nejvyšší horu Mexika Orizaba (5636 m n. m.) je stejně silnější než všechny pocity zadostiučinění nebo snad hrdosti. Nepotřebuju tu bejt dlouho, protože tenhle pohled, tenhle okamžik ve mě zůstane navždy. Děkuju Bílá ženo!
Je to ale hořkosladký. Člověk, se kterým jsem tu měl bejt, zůstal dole a je mu nahovno. Od Kuboje dostávám zprávu, že se jeho stav nelepší a že sestupuje do míst, kde jsme předchozí den obědvali. Zpět k refugiu je to docela záhul. Balím věci, který v našem base campu zůstaly, převlíkám se a spěchám za Kubojem.
Společně pak desítky minut odpočíváme, soukáme do sebe nezbytný kalorie, i když hlad nemáme a prostě regenerujem. Pak přichází nápad dát si pořádnej odpočinek ve městě Puebla. Valíme teda zpátky do sedla a se zdviženým palcem doufáme, že po prašný cestě někdo pojede stejným směrem. Přišel se na nás podívat i kojot, kterýho hůlkama radši odháním. Nejprve nás bere chlápek v pickupu, kterej už má ledacos za sebou (chlap i auto) a následně zastavuje zásobovací náklaďák plnej sladkostí a chipsů. Řidič stylem jízdy působí jako bejvalej závodník rallye, ale veze nás až na okraj 1,4 milionovýho města. Odtud není problém chytit bus do centra. Čeká nás odpočinek.
Střecha Mexika
Vyrážíme na nejvyšší horu Mexika - Pico de Orizaba (5636 m n. m.). V Puebla se nám daří i za pomoci místních dostat na autobus do městečka Tlachichuca. Tam sídlí firma, která nám půjčuje boty a mačky pro výstup, ubytuje nás a druhej den po snídani nás terénním autem odváží společně s 22l vody do základního tábora (4250 m n. m.). Služba není nijak drahá a bez ní by byl výstup skoro nereálnej. Jede s náma i sedmdesátiletej Američan Dean, kterej začal na starý kolena cestovat. Má za sebou například africký Kilimandžáro, na Pico de Orizaba se aklimatizoval na nedaleký čtyřtisícovce Malinche a hned první den vyrazil z BC přespat do vyšších poloh, aby druhej den mohl vyrazit k vrcholu. Neskutečný zvíře, ale asi ví co dělá.
Hned první den si dáváme dva kratší vejšlapy v rámci aklimatizace. Při tom druhým hltáme nádhernej západ slunce nad krajinou. V dálce je vidět Iztaccíhuatl a vedle ní Popocatépetl, jehož dým osvicujou poslední paprsky slunce. Působí to magicky, obzvlášť když se slunce dostává daleko pod úroveň těchto dvou pětitisícových velikánů a pořád ne a ne zapadnout za obzor.
Ve středu nás čeká aklimatizační výstup do 5000 m n. m. Jdeme pomalu, protože v týhle nadmořský vejšce se člověk docela snadno zadejchá. Každou chvíli se stáváme svědky skalního řícení a cestu vybíráme tak, aby jsme se nedostali do trajektorie padajících šutrů. Hodně pauzujeme, abysme to nepřepálili. Míjíme Deanův stan a říkáme si, jak si asi vede. Nejnáročnější částí je tzv. labyrint. To je skece, na kterou nasazujeme nesmeky a po sněhových a ledových plotnách se mezi skálama snažíme v prudkým kopci najít tu nejlepší cestu nahoru. Jakmile labyrint končí, zbejvá jen pár kroků, aby se na Kubojových hodinkách ukázalo čtyřmístný číslo začínající pětkou. Sedíme na skále a civíme dolů, odkud jsme přišli. Je vidět refugio, ale je daleko a fakt malinký. Cejtíme se dobře a jsme přesvědčený, že zítra ten vrchol klapne. Cestou dolů potkáváme Deana a vypráví nám o svým výstupu. Těsně pod vrcholem je ledovec hodně prudkej a nechybělo moc, aby to otočil. Nakonec se ale vyhecoval a na vrchol vylezl, i když začal mít příznaky vejškovky. Gratulujeme mu a valíme dolů. K refugiu seběhneme za půl hoďky a vyřízení mizíme v utrobách našich spacáků.
Večer mě začne bolet hlava, což je projev vejškový nemoci. Zatímco Kuboj zobe nějaký zázračný pilulky proti vejškový nemoci už třetí den, já je zatím úspěšně odmítám. Teď je ale bolest tak silná, že si jeden prášek taky zobnu, což mýmu parťákovi s novou přezdívkou Sypač udělá značnou radost. Já naoplátku dostal přezdívku Nosotros, kterou jsem si vysloužil pro spálenej nos do ruda. V kombinaci s ibalginem prášek zabírá a tak spokojeně usínáme.
Budík zazvoní po šestý ranní. Je tady den našeho výstupu, ale ze spacáků se nám nechce, tak se ještě půl hodiny válíme. Ve 2 v noci vyrážela jedna skupinka a byli dost hlučný. My vyrážíme po půl osmý a zdá se, že jsme nikoho nevzbudili. Od refugia až k ledovci to zvládáme celkem rychle, protože tuhle sekci jsme šli včera. Pod ledovcem, kterej nás čeká na posledních 500 vejškových metrech, si měníme boty a na ně nasazujeme mačky. Je to strašně nepohodlný, ale co bysme pro úspěch neudělali... Po dvou hodinách pomalýho stoupání po tý mase ledu a sněhu se před náma objevuje kráter sopky a to znamená jediný. Jsme pod vrcholem. Je mi vysvětleno, že to co vidíme není kráter, ale kaldera. Je skvělý jít s člověkem postiženým geografií, pořád se učíte něco novýho.
Sestupujeme z ledovce a za chvilku stojíme vedle sošky Madony, která znamená jediný - dokázali jsme to! Objímáme se, radujeme se, ale mlčíme. Je skvělý to prožívat s někým, kdo po předchozím neúspěchu po dosažení vrcholu Citlaltépetu ("Hvězdná hora" - původní název) toužil ještě víc než já. Sousední hora Sierra Negra (4640 m n. m.) odsud vypadá jako trpaslík. Jsme tu sami, takže kromě nad náma kroužících havranů jsme široko daleko nejvejš. Nepopsatelnej pocit. Je bezvětří, což nám umožní tohle prožívat skoro hodinu. Jsem na svýho parťáka pyšnej. Dokázali jsme to společně, což mi dělá daleko větší radost, než když jsem na první mexický pětce spočinul sám. Díky, žes u toho byl brácho!
Shrnutí
Dva kamarádi, který baví chodit do hor na několik dní, týdnů nebo i měsíců se vydali poprvý za velkou louži, aby si vyzkoušeli, jak se dá fungovat v extrémně suchých oblastech a ve vysoký nadmořský vejšce. Zkrátka úplně jiná disciplína, než náš milovanej thru-hiking. Byla to pořádná lekce a zkušenost k nezaplacení. Nebylo to vůbec jednoduchý jak pro mě, tak pro mýho parťáka, kterýmu děkuju, že do toho šel se mnou. Rád jsem si vyzkoušel lezení po takhle vysokých horách.
A i když na "mexický pětky" nikdy v životě nezapomenu, přesvědčil jsem se, že dálková chůze je mi bližší. Zatímco výstupy na vysoký hory považuju za souboj člověka s horou - Davida s Goliášem, dálkovou chůzi vnímám jako naprostý soužití člověka s přírodou. Člověk si uvědomuje, že i my lidé jsme příroda a nepotřebuje proti ničemu bojovat. Ale kdo ví, třeba je to právě můj přístup a vnímání týhle činnosti. Vždyť zkušený lezci na expedice nejezdí, aby horu pokořili nebo zdolali. Vydávaj se na horu vylízt. Slyšíte ten rozdíl? Je tam pokora a ta je v horách vždycky důležitá. Třeba k tomu jednou dospěju a bude mi lezení po vrcholcích přinášet stejnej požitek, jako dálková chůze. Ten totiž řadím na svým žebříčku životních priorit hodně vysoko. Zatím tomu tak ale není.
Co mi utkvělo v srdci víc než lezení po pětitisícovkách? Určitě kultura. Lidi se i přes svou životní úroveň pořád usmívaj, jsou milý a snažej se vždycky vyjít vstříc. Mexický ulice žijou i po setmění, kdy se přes den normálně pracující lidi vydávaj na tržnici, aby uživili svou rodinu. Nezapomenu třeba na týpka, kterej na kraji města seděl u silnice a prodával autodíly, nejspíš ze svý rozstřelený káry. Nebo na borce, kterej si říkal o peníze za to, že otvíral lidem dveře do mekáče. Zároveň ledacos vyřeší úplatky (třeba pokutu za pití piva na veřejnosti).
K lidem jsme se dostávaly docela blízko, protože narozdíl od většiny turistů jsme využívali místní dopravu. Většinou šlo o dodávku s asi 12 místy k sezení. Do tohohle busíku se ale často vešlo i dvakrát až třikrát víc lidí. Mačkali jsme se jako sardinky a nikomu to nevadilo.
A pak je tu jídlo. Jen kvůli jídlu bych se do Mexika vrátil hned. Míň i víc pálivý dobroty, fazole, tortilly, různý salsy... Oblíbil jsem si kukuřičnou pachuť v puse, voňavej streetfood v ulicích a teplý tortilly zabalený do utěrky, který podávaj jako přílohu k jakýkoliv dobrotě a který vždy zaručovaly kvalitní gastro zážitek a plný břicha.
Úžasný mi přijde i to, že jeden den stojíte na nejvyšší hoře Mexika a o den později to už zapíjíte o 5600 výškových metrů níž na baru u pláže ve Veracruz a svou lámanou španělštinou se skvěle bavíte s barmanem. Mexiko byla obrovská lekce a kromě zážitků a zkušeností jsem si odvezl i velkou motivaci naučit se pořádně španělsky. Dřív mi přišlo nereálný, že bych někdy něco takovýho prožil. Znovu jsem se ale přesvědčil o tom, že skutečnost je to, čemu sami uvěříme.
Ať Vám to šlape!
Obrovský dík za podporu patří Nalehko.com
Kompletní galerie
Comments