top of page
  • Ivan Mitrus

Sierra Nevada Crest Trail s Kubojem

Aktualizováno: 18. 1.

Den první


Z autobusu jsme vystoupili ve vesničce Alboloduy, která leží na okraji pouště Tabernas. Voda, která s šuměním stékala pod kolonádou do koryta, by podle místní stařeny měla být pitná. Začali jsme tedy dopíjet ochucené limonády, abychom mohli prázdné lahve naplnit mnohem užitečnější tekutinou. V kontejnerech za kolonádou se mezi odpadky proháněla koťata. Jednomu z nich chyběla končetina, i přesto byl však jeho pohyb ladný a očividně se o sebe dokázalo i přes vážné zranění postarat. Noc, kterou jsme strávili v sadu pod citrusy, byla neobvykle teplá. Aby také ne, když jsem se přesunul ze severu Evropy na samotný jih našeho kontinentu.

U snídaně jsme si rozpočítali jídlo na všech šest dní. Oba jsme měli minimálně šest kilo zásob. Nejprve se nám to zdálo trochu příliš, jak se ale později ukázalo, byla to dobrá volba vzít si takové množství jídla. K tomu jsme si nabrali každý šest litrů vody, takže jsme jen těžko připomínali ultralight hikery. Nutno ale podotknout, že bez ultralehkého vybavení by takto náročný přechod šel jen stěží.

Z Alboloduy jsme vyrazili po půl deváté a vyschlým korytem řeky jsme začali krájet první výškové metry Sierra Nevady. Krajina zvaná badlands (podle Národního parku Badlands v Jižíní Dakotě) nás svou nehostinností naprosto fascinovala. Vše nasvědčovalo tomu, že se tímto kaňonem, prohnalo velké množství vody. Na světle hnědých, až někdy do oranžova zbarvených pískovcových stěnách byla doposud vidět ryska, kam až voda sahala.


Nad kaňonem nás stezka dovedla až na starou asfaltovou cestu. Čím je ale terén jednodušší, tím spíš se něco stane. Kochaje se výhledem jsem nešikovně došlápl na svůj bolavý kotník velikosti tenisáku, který jsem si přivezl jako suvenýr z Norska. Bolest mi projela celým tělem a několik minut jsem si nebyl jistý, jestli budu schopný jít dál, protože každé došlápnutí bylo nesmírně bolestivé. Během několika minut se zatnutými zuby jsem to ale rozchodil a mohli jsme pokračovat. Asfič jsme po chvíli opustili a vydali se po menší stezce. I ta však zanedlouho zmizela a my jsme měli před sebou první off-trail španělského dobrodružství. Bez stezky jsme vylezli na první (a toho dne jedinou) horu Cerro del Galayo (1711 m n. m.). Tam jsme si dali podle místních zvyklostí siestu a jak dva retardi jsme se chechtali nad hláškami, které nás snad nikdy neomrzí. Je radost mít za parťáka člověka, se kterým si užijete tolik smíchu.

Odpočatí jsme pak seběhli až k silnici, odkud jsme si vyhlédli místo na spaní na nedalekém hřebeni. Než jsme zalezli do svých quiltů, probrali jsme plány do budoucna a zavedli tradici večerního předčítání Kerouaca. Do ruda zbarvený měsíc, který se vyloupl na obzoru, jenom umocnil tu pohodovou atmosféru.


Den druhý


Probouzet se na karimatce pod vyhřátým quiltem je skvělý pocit. Víte totiž, že se váš život dostal opět do pohybu a vy znovu děláte přesně to, co vás dělá šťastným. O něco horší je však vstávání a následné balení. Je to ale nezbytný rituál, který k tomu zkrátka patří.

Do kopce jsme vyrazili nenasnídaní. Přestávku na snídani jsme si udělali až po pár stech výškových metrech do kopce. Musím říct, že tortilla s burákovým máslem je energetická bomba, která i docela slušně zasytí. Pravdou ale je, že při množství zásob, které jsme s sebou táhli, jsme jídlem rozhodně nešetřili.


K refugiu Vivac Peñon de la Polarda se klikatí šotolinová cesta, my jsme se však napojili na trail GR 240, který je vytyčen okolo celého pohoří Sierra Nevada, a stoupali přímo hore kopcom. Už při výstupu bylo okolo nás vcelku rušno, takže nebylo žádné překvapení, že byl náš vytoužený bivak obsazený partou mladých lidí. Byla s nimi ale rozumná domluva a navíc když odjížděli, zbavili nás odpadků, které jsme si za první den a půl nastřádali. Ze zbytku vody jsme si uvařili oběd a následoval proces filtrování a doplňování vody. Bivak totiž disponoval sběračem dešťovky, za což jsme byli v nejsušší části pohoří opravdu vděční.

Hřeben, po kterém jsme se následně vydali, nám svým vzhledem trochu připomněl jarní přechod Nízkých Tater. S tím rozdílem, že hodinky ukazovaly o několik set metrů nad mořem víc, než je nejvyšší vrchol Nízkáčů. Překonal jsem si tak svůj výškový rekord, kterým doposud byl norský Galdhøppigen (2469 m n. m.).

Najít na holých hřebenech bezvětří a zároveň rovinku na spaní bylo poměrně náročné, nakonec se nám to ale podařilo na horní hranici borového lesíku. A protože jsme naše tarpy postavili přímo na stezce (nejspíš zvířecí), tak jsme po večeři pro jistotu naházeli jídlo i odpadky do igelitových tašek a pověsili co nejvýše na strom o několik desítek metrů dál. Před spaním nám opět dělali společnost Dharmoví tuláci.


Den třetí


V noci se naštěstí žádná zvířecí návštěva nekonala, takže jsme se vyspali dostatečně. Při ranním balení nám pomáhaly čelovky, když jsme ale vyrazili k vrcholu hory Cerro del Almirez (2514 m n. m.), už bylo krásně vidět. Těsně pod vrcholem nás zasáhly první sluneční paprsky a během snídaně na vrcholku hory slunko pomalu ohřívalo naše zkřehlá těla.

Když jsme v dáli poprvé spatřili první třítisícovky, rozbušila se nám srdce. Právě k nim jsme měli namířeno. Jejich strmé svahy už z dálky vyvolávaly respekt. Na výstup jsme si ale museli ještě pár dní počkat.

Jít hřebenovku má tu výhodu, že dlouho dopředu vidíte, kudy půjdete a je téměř nemožné zabloudit. Ještě jsme minuli vyschlou lagunu po výstupu na Chullo (2612 m n. m.) nás čekal sestup do průsmyku Puerto de la Ragua. S pohledem do zavřených okenic restaurace vyhasla naše naděje dopřát si kvalitní oběd a dobít svou elektroniku v místním pohostinství. Zdroj vody jsme našli až u pár set metrů vzdáleného pítka. Vyvalili jsme se tam, jako by nám to celé patřilo a předvedli tak ukázkový hiker trash. Lidé, kteří tu zastavili, aby si nabrali vodu, jen nevěřícně zírali. Jedna dobrá duše nám však nechala v autě na pár minut nabít powerbanku, což nám dost pomohlo. Poté co jsme znovu vyrazili vstříc místním kopcům jsem během stoupání procedil mezi zuby cosi o tom, jak nepohodlné by to muselo být v pohorkách. Slečna z právě procházející skupinky se otočila. "Čo si hovoril?" S Kubojem jsme se na sebe podívali a začali se smát. Ale ve finále to takové překvapení nebylo. Kdo jiný by tu přeci co prohledával, než právě Češi nebo Slováci. Tahle tříčlenná skupinka si vyrazila na roadtrip a v sedle se rozhodli vyrazit si na nějaké ty vrcholky. Společně jsem se tomuto náhodnému setkání zasmáli a pokračovali každý svou cestou.


Když jsme se opět dostali dostatečně vysoko, mraky se pod námi rozlévaly jako rozbouřené moře. Čas ale neúprosně ubíhal a my jsme si potřebovali do tmy najít vhodné místo na spaní. To se nám nepodařilo, a tak jsme s rozsvícenými čelovkami sešli pár set metrů z hlavního hřebene, kde jsme si v mapě vyhlédli jakýsi domeček. Jak milé překvapení to pro nás bylo, když jsme v prázdném chlívě objevili dvě jednoduché místnosti s krbem, stolkem a dokonce postelí! Takže ačkoli to dlouho vypadalo, že se jen stěží dobře vyspíme, nakonec se vše obrátilo a my jsme strávili noc v tomto luxusním hikerském hotelu.


Den čtvrtý


Za světla jsme nedaleko našeho přístřeší objevili tenký pramínek vody, ke kterému se chodil napít i okolo se pasoucí dobytek. Byla to naše spása, protože po vodě jsme neúspěšně pátrali už předchozí večer. Po doplnění lahví jsme se na chvilku s Kubou rozdělili. Můj parťák vyrazil šikmo nahoru do sedla, zatímco já jsem si v rámci ranní rozcvičky vyšlápl na vrchol hory San Juan (2786 m n. m.).

Stačila chvilka chůze o samotě a já upadl do tranzu, který jsem při cestě Evropou prožíval pravidelně. Nohy vás začnou nést úplně samy, kroky děláte naprosto automaticky, bez přemýšlení. Toho využije váš vyklidněný mozek a vy se tak ponoříte hluboko do svých myšlenek. Kerouac tento stav ve své knize nazývá "meditace stezky".

Znovu jsme se sešli v sedle a pokračovali po mírném, širokém hřebeni, který byl jen pomyslným "tichem před bouří". Jak jsme se totiž blížili k našim vysněným třítisícovkám, hřebeny pomalu přiostřovaly, což naše dobrodružné povahy dokáží ocenit. Na to nejlepší jsme si ale museli ještě do dalšího dne počkat.

Najít v tomto strmém kamenitém terénu rovinku a závětří pro bivakování je poměrně složité. Jakmile se ale objevil nějaký rovnější flek, většinou byl vybaven jedním nebo i několika závětřími z vyskládaných kamenů, které tu vybudovali jiní dobrodruzi před námi. Právě na takovou rovinku jsme dorazili navečer. Na druhé straně hřebene se navíc nacházelo horské jezírko a voda se přeci hodí vždycky! Lepší místo si v těchto podmínkách jen stěží představit, proto jsme zde za kamennými bariérami vztyčili své přístřešky. Při západu nás přišel zkontrolovat mladý kozorožec a jakmile se setmělo, v dáli se objevilo město Granada, které nás svými světly přesvědčovalo o existenci i jiného světa, než jsou liduprázdné hory. Nebýt těch světel, téměř bychom zapomněli, že nejsme jediní dva lidé na téhle planetě.



Den pátý


Noc v téměř 3000 metrech nad mořem byla až překvapivě poklidná. Po sbalení jsme se přehoupli na druhou stranu sedla, kde jsme odložili batohy a pouze s láhvemi a vodním filtrem jsme seběhli několik desítek výškových metrů dolů k laguně. Cestou zpět do sedla mi láhev s vodou vyklouzla z ruky, nabrala rychlost a téměř dole u laguny se rozprskla o skalisko. Přišel jsem tak o drahocennou nádobu. Na druhou stranu v západní části pohoří už by měl být vody dostatek.

Jak jsme se blížili k hoře Alcazaba (3369 m n. m.), srovnávali jsme reálný pohled na horu s mapou a hlavním tématem naší debaty bylo, kudy se nejlépe k vrcholu vydat. Při šplhání se k vrcholku nám zbytky sněhu vysvětlily, proč se pohoří nazývá právě Sierra Nevada (sněžné hory). Po úspěšném zdolání Alcazaby se v dáli objevily první postavičky, které měly stejně jako my namířeno na nejvyšší horu Pyrenejského poloostrova Mulhacén (3482 m n. m.). Tomu se říká prokletí nejvyšších hor. Zatímco na o pár desítek

metrů nižších horách těžko na někoho narazíte, k té nejvyšší se valí davy téměř nepřetržitě. I na Mulhacén jsme však vyrazili z té strmější strany, takže nejvíce lidí jsme potkali až na vrcholku samotném. V ruinách starých kamenných domků těsně pod vrcholem jsme se nadlábli a po mírnějším svahu z druhé strany hory jsme začali scházet.

Najednou jsem se rozeběhl. Byl jsem plný energie a radosti ze života. Běžel jsem a řval na celé kolo a bylo mi v tu chvíli jedno, co si o mě kdo myslí. Můj nateklý kotník velikosti tenisáku mě sice stále trápil, já si ale v tu chvíli připadal nezastavitelný. Kdo takové stavy poznal, dá mi jistě za pravdu, že tyto pocity jsou lepší než kdejaké návykové látky, ačkoli jsou dost možná ještě návykovější.

Po sejití na šotolinovou cestu nás čekal jeden z posledních výstupů. Zcela jistě to byl ale výstup nejnáročnější. Na horu Pico del Veleta (3396 m n. m.) se dá sice z jedné strany vyjet lanovkou, nebo dokonce autem po zpevněné cestě. Z druhé strany se však vyjímá svislá skalní stěna, místy několik desítek, ne-li stovek metrů vysoká. Můžete hádat, z jaké strany jsme se k hoře blížili my dva. Hora budila opravdový respekt. Vše umocňoval ještě silný vítr, který byl jednou z příčin, proč se dva zmatení kluci v džínách rozhodli vrátit zpět na šotolinovou cestu. Do hor musí chodit lidé připraveni a tihle dva Belgičani byli ukázkovým příkladem, jak to nemá vypadat. Alespoň že měli dostatek rozumu a rozhodli se vrátit zpět. Nechci nikoho moralizovat, sám občas udělám hloupá rozhodnutí. V horách si na to ale dávám obzvláště pozor, protože tam se podceňovat situaci příliš nevyplácí.

Potlačili jsme strach, abychom předešli chybě, která by mohla být tou poslední a krůček po krůčku jsme se po svislé štěně přibližovali vrcholu. Podařilo se. Ještě přátelské obejmutí, poplácání po zádech a pak už hurá k refugiu. Byla ale sobota a v přístřešku Refugio-Vivac de la Carihuela byla hlava na hlavě. Nám se naštěstí podařilo zabrat tři místa na spaní. Ptáte se proč tři místa pro dva? Třetí byl totiž na cestě k nám. Marci nejprve došla pěšky z Česka na sever Španělska, kde se rozhodla, že se k nám přidá. Zvedla tedy palec a úspěšně dostopovala až do těsné blízkosti našeho nocoviště. Se západem slunce jsem se vydal Marci naproti. Zatímco já jsem šel po cestě, ta bláznivá holka se vydala po kamenným moři přímo nahoru, kolmo na vrstevnice. Samozřejmě jsme se minuli. Marci už se úspěšně shledala s Kubojem v útulně a já nachodil ještě několik kilometrů při pátrání po naší nové parťačce. Ztracený jsem byl tedy nakonec já. Vše ale dobře dopadlo a všichni tři jsme vedle sebe zalehli ve vydýchané útulně.


Den šestý


Do závěrečných kilometrů tohoto jedinečného dobrodružství jsme vyrazili ve třech. Marci se okamžitě bez sebemenšího zaváhání stala součástí našeho týmu. Držela s námi krok a ačkoli jsme poslední den v podstatě pouze scházeli, bylo vidět, že si to neskutečně užívá. Trošku nás sice mrzelo, že se k nám nemohla přidat už o něco dříve, musíme být ale vděční za to, co máme.


Bylo to zvláštní. Dostat se do 3000 metrů nad mořem nám zabralo několik dní a nyní jsme během jediného dne o všechny pracně nastoupené kilometry měly přijít. Znamenalo to konec a přestože jsem trailů dokončil už několik, ten pocit se nemění. Nejprve vás mrzí, že tenhle krásný čas končí a jste z toho tak trochu smutní. V cíli samotném to však přebije radost z toho, že jste to dokázali. A o to jsou ty momenty silnější, když je máte s kým sdílet. Stesk po trailu se většinou dostaví až o několik dní později, když se snažíte znovu zařadit do našeho běžného systému (pokud tedy nejste Kuboj a nebydlíte ve Felixovi…).

Pro nás tento trek končil v městečku Lanjarón. Bolest kotníku, který jsem si svou mladickou nerozvážností poranil těsně před odletem do Španělska, stále ještě neodezněla. Rozvalili jsme se na lavičce u silnice a připíjeli jsme si na úspěšné dokončení trailu španělským pivkem z benzínové stanice. Byli jsme vyřízení a nikomu z nás se nechtělo zvedat naše unavené zadnice z lavičky. A není divu. Měli jsme za sebou přechod Sierra Nevady po hřebeni, což se nejspíše ještě nikomu před námi nepodařilo. Mezi důvody patří například velice častá absence jakýchkoliv stezek, silný nedostatek vody v celé východní a centrální části pohoří, či nemožnost dozásobovat se kdekoli na trase.

Ty kilometry v nohách, zdolané hory, západy a východy slunce a výhledy do krajiny z pustých vrcholků jen utužili naše přátelství. Poznali jsme novou parťačku, která se zamilovala do té stejné svobody jako my. Do té svobody, kterou nám nabízí chození po horách. Do té svobody, kterou prožíváme, když se touláme světem.

Občas se do mě vkrádá myšlenka, že vlastně nikam nepatřím. Tenhle nepříjemný pocit ale mizí vždy s ranní rosou, do které se tak rád na svých cestách probouzím.

Kubojův web: https://www.kubojovycesty.cz/

88 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page