Část čtyřiadvacátá - Stezka pionýrů, rybaření a odlehlost

Celkem: 5,985.91 km

Absolutní odlehlost. Tak by se dala popsat poloha Villa O'Higgins při pohledu do mapy. Moře je daleko a takřka ze všech stran tvoří bariéru vysoké hory pokryté ledovci. Z jihu se sem lze dostat pouze lodí přes jezero, jenž jezdí třikrát týdně. Ze severu můžete přijet dokonce autem po Carretera Austral, která zde oficiálně končí, jde však spíše o málo využívanou prašnou cestu s nejbližší osadou vzdálenou téměř 100 km, než o rušnou spojnici. Ještě před třiceti lety ale tato cesta neexistovala a po zemi sem vedla pouze koňská stezka z Cochrane zvaná Ruta de los pioneros (stezka pionýrů). Pěšina zaklesnutá do krajiny hor, ledovců, jezer a řek téměř s nulovým osídlením, sem tam nejaká pastvina... Má zkrátka všechno, co nás na trekování baví. A právě na tuto 190 km dlouhou sekci s pořádnou dávkou krásné a divoké přírody společně vyrážíme.

Prvních 50 km krájíme poměrně rychle, neboť začínáme nudnější částí po zpevněné cestě. Na jejím konci však z mraků začnou vystupovat namodralé ledovce a také dvě výrazné věže hory zvané Cerro Los Mellizos (Dvojčata). Pod ní se jedno z ramen ledovce Calluqueo spouští až ke stejnojmennému jezeru, což vytváří krásnou scenérii. Chvíli jen tak sedíme a mlčky sledujeme tu nádheru. Brzy však musíme prásknout do koní, neboť se dle předpovědi blíží déšť se silným větrem a my bychom rádi spali na nějakém příhodném místě.

Ve večerních hodinách přicházíme k puestu, kde nás zuřivým štěkotem "vítají" čtyři psi. Postarší arriero je rázně okřikne a psi se stáhnou. Potřesením ruky se seznamujeme s Aguilarem, který zde pase dobytek a pobývá ve své jednoduché plechové boudičce. 'Stany si můžete postavit v týhle ohradě. V noci tady chodí bejk a moh' by vás ušlapat.' Aguilar mumlá tak, že je mu s těží rozumět, díky němu však nejspíš přečkáme noc bez újmy na zdraví. Za několik okamžiků se naplňuje předpověď a přichází pořádný marast. My však sedíme s Aguilarem v jeho boudičce, na improvizovaných kamnech z plechového sudu vaříme večeři a pokoušíme se o konverzaci, což nám dost komplikuje jeho výslovnost. Ve čtyřech se do ošuntělé místnosti sotva vejdeme, jsme však nesmírně vděční za těchto pár metrů čtverečních sucha a tepla.

Během dopoledne následujícího dne přestává pršet a počasí nám tak dává jasný signál: 'Teď! Rychle sbalit stany a mazejte dál!'. Využíváme příležitosti a skutečně tak činíme.

Stezka se vine lesem, jež se pomalu probouzí k životu po včerejší sprše. U skalní soutěsky, z níž se řeka s hlasitým hučením valí jak z chřtánu ďáblova, usedáme k obědové pauze, přijímáme hřejivé sluneční paprsky, které střídá studený vítr a hledíme vzhůru k ledovci nad námi. Odpočíváme, nasáváme čerstvý horský vzduch a čerpáme energii na další postup nejen z kalorií našeho oběda, ale i z té všudypřítomné krásy.

Přes nejvyšší sedlo přecházíme za krásného počasí a chválíme si naše načasování. Být tu o několik hodin dříve, mohl to být lehce nekomfortní zážitek.

Jeden by si myslel, že cestička podél řeky a jezer bude rovná, bez nějakého velkého převýšení. Stezka pionýrů nás ale vyvedla z omylu. Strmé břehy vodních toků a ploch nelze překonat jinak, než neustálým stoupáním a klesáním. Odměnou jsou nám výhledy na svahy hor, které jsou v pozdních denních hodinách společně s vodní hladinou ozářeny zapadajícím slunkem. Únava se ani po tolika kilometrech náročným terénem nedostavuje. Přichází však euforie, která chůzi pomalu zrychluje, na tváři se vytváří úsměv od ucha k uchu a bušení srdce zní jako rajská hudba až v mých uších.

Za chvíli už běžím po hřebeni nad jezerem, ruce doširoka rozpřažené a jako letadlo připravené ke vzletu nabírám rychlost. Možná by stačilo jen trochu víc zrychlit a vznesl bych se nad krajinu. Tohle jsou momenty, které bych přál prožít každému. Spoustu mých přátel jistě tyto pocity taky zná. Jsi najednou neskutečně vděčný za život, jaký máš. A víš, že tyto prožitky jsou přesně to, proč to děláš. Proč se vzdáváš možnosti každodenní sprchy a noci v teple pod peřinou. Proč odjíždíš do světa na takovou dobu a riskuješ, že až se vrátíš, některé ze svých blízkých už neuvidíš. Proč si každý den dáváš pořádně do těla a proč místo spoření na budoucnost utrácíš za svobodný život na druhé straně zeměkoule. Žiješ na sto procent a seš si toho plně vědom.

Hladina jezera je jako zrcadlo a při pohledu do něj spatřujeme v průzračné vodě část jeho tajemných hlubin. Vychutnáváme si snídani a jedním okem sleduji rybářský vlasec směřující právě do vody pod našima nohama. Ráno jsme totiž u břehu spatřili dva pstruhy, proto jsme se rozhodli zkusit naše štěstí a zajistit si svépomocí luxusní večeři uprostřed divočiny. Právě si vychutnávám svůj oblíbený argentinský driák zvaný yerba maté, když se u hladiny objeví pořádný pstruh. Vlasec okamžitě vytahuji a háček s červem znovu házím do vody, tentokrát přímo před pstruží hladovou tlamu. Ryba se na nástrahu bez rozpaků vrhne a už se zmítá na druhém konci šňůry. Mám radost a kluci jsou svědky nevšední podívané.

Daník by si ale svou rybu taky rád chytil, protože ho už nějaký čas základy rybaření učím. Je mi trochu líto, že jsem mu jeho příležitost sebral, proto mu dávám instrukce a posílám ho do akce. Zdá se však, že už jsme si své štěstí vybrali. Balíme věci po snídani a chystáme se k odchodu. 'Naposled to zkusím...' pronáší nezlomný rybář Pumr a naposledy vrhá červa do vody. Sotva se dopadem háčku zvíří hladina, z hlubin se vynoří další duhák a chňapne po naší léčce. Za chvíli už šťastný lovec svírá svůj první životní úlovek v rukou a bere život rybě, která udělala osudovou chybu a teď za ní musí zaplatit. Dva statné pstruhy pak večer řádně okořeníme a opékáme nad ohněm. Tohle divoké dobrodružství tak nabírá další rozměr.

Přicházíme do Villa O'Higgins a dozvídáme se špatnou zprávu. Balík s vybavením, který jsme si nechali poslat, sem ještě nedorazil a i když mobilizujeme polovinu městečka, zdá se, že nikdo přesně neví, kde se nachází. Nové boty, teplejší oblečení a další nezbytnosti nám tak berou to nejdražší, co máme - čas. Jsme hold na samém konci světa na tady všechno trvá strašně dlouho. Odlehlost má jistě své krásy, ale i strasti, se kterými se teď musíme vypořádat. Nejhorší je ten pocit beznaděje, protože se snažíme vyřešit problém, který sami příliš ovlivnit nemůžeme. Tak nám drž palce, protože čas se nám pomalu krátí. Na posledních 1000 km nám zbývá zhruba měsíc.

Ať Vám to šlape,

Váš Mokráč.