Část sedmadvacátá - A pohádky je konec...

Celkem: 7 028,71 km

Na rameni kříže

sedí sup a ví že

konci téhle pohádky

každý den jsme blíže

Tahle krátká báseň mě napadla zhruba před osmi měsíci, když jsem procházel okolo dřevěného kříže, na jehož rameni seděl mohutný opeřenec. O pravdivosti především druhé poloviny jsem samozřejmě nikdy nepochyboval. Člověk si ale po tolika měsících chůze na tuto aktivitu natolik přivykne, že si nedovede představit cokoliv jiného.

Čas vymezený na naší cestu se naplnil a pokud bych měl popsat své emoce, příliš bych toho neřekl. Takové prázdno jsem uvnitř sebe snad ještě nikdy nepocítil. Žádná radost, smutek, dojetí nebo euforie. Žádné slzy ani jiný proud emocí. Přešli jsme jednu z nejrozmanitějších a za mě i nejkrásnějších zemí světa.

Možná to bude znít více než sebevědomě, ale ve skutečnosti jsem od začátku věděl, že cestu zdárně dokončíme. A přesto to pro mě neznamená tolik, jako všechny ty zážitky a setkání z předchozích téměř 11 měsíců.

A tak 19. dubna 2025 sedíme na nejjižnějším výběžku pevninské Jižní Ameriky, snídáme ovesnou kaši a vlastně mi přijde, že je to ráno jako každé jiné. Cabo Froward nám ale nedal vůbec nic zadarmo a dostat se k němu byl pořádný oříšek. Než se ale rozepíšu o našem závěrečném tažení z Punta Arenas na jih poloostrova Brunswick, pojďme se podívat na to, proč jsme se rozhodli změnit cíl cesty.

Zpočátku jsme mluvili o argentinském městě Ushuaia. Plán jsme ale v průběhu putování změnili, protože nám přijde nedůstojné vůči tak krásné a divoké krajině končit cestu v turisty přeplněném městě, které navíc leží v Argentině, což by při přechodu Chile nedávalo příliš smysl.

Proto jsme se rozhodli, že naše kroky povedou na již zmíněný Nepřívětivý mys, jak lze Cabo Froward přeložit. A svůj název si získal oprávněně, neboť cesta k němu je opravdu trnitá. Vlastně to bylo takové shrnutí celého patagonského trailu. Užili jsme si prodírání se hustými křovinami, překonávání řek a bažin, přelézání popadaných stromů a dokonce i poslední táborák. Navíc jsme však museli zohlednit příliv a odliv, kvůli kterým se některé řeky stávají dvakrát denně nebroditlenými. To jsme poznali na vlastní kůži, když mi při brodění sahala brakická voda až těsně pod nos, vysokému Danovi po bradu a Kuboj si dokonce zaplaval. A právě nějak takhle nepřístupný by podle nás měl skutečný konec světa být. Je to vlastně až krásně symbolické.

Splněný dětský sen

Člověk vždy chce to co nemá a když to získá, chce stále víc a víc. To je obecně známý fakt. My snílci to máme podobně. Celý život si plníme své sny a když jich docílíme, přichází nové a po nich další a další. Sen, který se mi splnil cestou na Cabo Froward, má však původ už v útlém dětství.

Hladina Magalhãesova průlivu se pomalu zvedá a my spěcháme, abychom stihli překonat řeky ještě před tím, než z nich přicházející příliv vytvoří nepřekonatelnou překážku. Doprovod nám na okamžik dělá malá skupinka delfínů, což je příjemné zpestření. Já však stále věřím, že se objeví mnohonásobně větší kytovec.

A skutečně se o několik desítek minut později otevírá hladina a na pár sekund z ní vystupuje mohutné tělo keporkaka. "Velryba!" stihnu vykřiknout, než ale kluci zaměří zrak tím správným směrem, obr znovu mizí pod hladinou. Naštěstí se objevuje znovu a znovu, takže se předposlední den všichni tři setkáváme s tak úchvatným a ohromným tvorem. Keporkak pluje naším směrem a dokonce podobnou rychlostí, takže to působí, jako by nás k našemu cíli doprovázel. Jsem štěstím bez sebe. Plnit si své sny často vyžaduje ohromnou trpělivost. Pokud jsou ale pro vás ty sny skutečně důležité, vždy to stojí za to..

Závěrem

Přišel čas se rozloučit. V hlavě se mi honí stovky krásných vzpomínek a řadím si je za sebe tak, jak přicházely. Od příletu v červnu roku 2024, kostrbaté stopování na začátek cesty, vulkány severu, náročné překonávání kaňonu Rio Lluta, pobřeží Pacifiku, extrémně suchou poušť Atacama,... Jako by to bylo někdy v předchozím životě...

Vzniklo několik nových přátelství a z těch starých jsme úspěšně smetli prach. Dva měsíce jsem se učil vařit pivo ve valdivijském pivovaru Calle Calle, kde jsem zažil i velké oslavy 18. září připomínající si nezávislost Chile na Španělsku. V listopadu se ke mně přidali dva skvělí kamarádi prahnoucí po pořádném dobrodružství, Kuboj s Danem, abychom společně prošli divoký a nepopsatelně krásný Greater patagonian trail. A to, čím nás obdaroval, jsme si ani ve snu nedovedli představit.

Domů se nesmírně těším, kdybych ale tvrdil, že se mi po Chile nebude stýskat, lhal bych. Zároveň jsem ale zvědavý, co mi život nadělí po návratu. Spoustu se toho jistě změnilo... Jsem lehce nervózní a mám určité obavy. Snažím se však tyhle patetické myšlenky zahnat, protože jsem přesvědčen, že strach je nepřítel člověka. Kdybych podlehl svým strachům, nejspíš bych se nikdy nenaučil komunikovat ve španělštině a vlastně bych dost možná na žádnou cestu nikdy nevyrazil.

Na závěr si dovolím jen jedno malé poselství. Nenechte prosím své strachy, aby vás ovládly a snažte se mít nad nimi kontrolu. Jen tak si můžete při rozhodování zachovat jasnou hlavu. Děkuji, že jste u toho byli s námi!

Ať Vám to šlape,

Váš Mokráč.