Terapie Španělskem - část první

Nejlepší nápady se většinou rodí ve vteřině a je dobré se k nim nestavět zády. Víte, každý se někdy topí ve svých vlastních sr@čkách a i na věčně usměvavýho debílka, jako jsem já, to někdy dolehne. Obzvlášť v tomhle temným zimním období. Každý se s tím vypořádává po svým. Já to řeším jakýmkoliv únikem ze začarovaného kola, ve kterém se z nějakého důvodu ocitnu. A naprosto dokonalá příležitost nastala, když mi uprostřed cestovatelského festivalu zavolal můj norský přítel Ask: „Jsem na jihu Španělska a už pár týdnů se tu potuluju po okolních kopcích. Nechceš přijet a přidat se?“ Nevím, jak dlouhá byla ta chvíle, než jsem rozhodně odvětil. Nejspíš jen zlomek sekundy… „JASNĚ!“ Hned jsem věděl, že je to něco, co musím udělat. Vidět se s tak krásnou osobností, jakou Ask je, se nedalo odmítnout, i když jsem při pohledu do peněženky a narvaného kalendáře věděl, že mi to nejspíš přinese nějaký ty komplikace. Jak jsem sem ale kdysi napsal – „V životě se snažím poslouchat především hlas srdce, díky čemuž jsem začal dosahovat pocitu štěstí a svobody.“ A tak jsem se rozhodl, že se tím pro jednou zase zkusím řídit.

1.12. krátce po poledni postávám u výjezdu z benzínky za Prahou směrem na Plzeň s cedulkou „GER“. Na sobě mám barevnou snowboarďáckou bundu, abych nepůsobil jako úplný žebrák a zvýšil si tím šanci na úspěch. Když vidím přijíždět auto s německou poznávací značkou, tep se zrychlí a já věřím, že hned první auto by mě mohlo hodit rovnou do sousední země. Pak ale za volantem poznávám fotbalistu české reprezentace hrajícího v Německu a tím moje naděje padají opět k nule. Za chvilku ale zastavuje nákladní auto a mladý řidič nabízí svezení. „Jedu jen do Hořovic, kde nakládám. Pak ale pokračuju na Německo…“ Paráda! Naskakuju do auta a seznamuju se s Pavlem.

V Hořovicích na tři hodinky stavíme u obrovské výrobny bazénů. Pavlovi pomáhám naložit bazén se všemi potřebnými komponenty a jakmile je všechno pečlivě přikurtováno, vyrážíme na západ! Pavel je rád za společnost, a tak se bavíme o práci, koníčcích, rodině či životní filosofii. Jak si tak povídáme, cesta ubíhá celkem rychle a když Pavel míjí sjezd, na kterém měl odbočit, ptám se ho, proč z dálnice nesjel. „Víš, stejně v týhle práci končím… Auto nemá GPSku a tak tě můžu hodit o kus dál, kde se ti bude líp stopovat.“ Nemůžu uvěřit, že tohle pro mě cizí člověk udělá a cítím se tak trochu provinile. Zároveň ale pociťuji obrovský vděk, když mě o padesát kilometrů dál vysazuje na odpočívadle. Na cestu ještě dostávám sýr, šunku a pečivo. Loučíme se, a protože se setmělo a řidiči už dnes dál nepokračují, začínám hledat místo na spaní.

V malém batůžku, který mi kdysi sloužil jako školní a jehož zip už je tak trochu za zenitem, mám kromě pár dalších nezbytností jen karimatku, podložku pod ní a lehký péřový quilt. Bylo by fajn najít nějaký přístřešek, nebo alespoň místo, kde se schovám před protivnou rosou. Dírou v plotě tedy opouštím prostor dálnice a mířím do kopce mezi vinice. Přicházím k lesu, jehož stromy vrhají stíny v záři měsíce. Jedna ze siluet ale rozhodně stromu nepatří. Proklestím se ostružiním a přicházím k polorozpadlé chatičce na malém vršku. Vylomenými dveřmi nahlížím dovnitř. Propadlou střechu podpírají staré skříně a další zbytky nábytku, na ztrouchnivělé dřevěné podlaze se povalují střepy. Na jižní straně ale nacházím verandu, která by mohla zajistit dostatečnou skrýš pro dnešní noc.

Hluk od dálnice a lehká letní karimatka mi příliš spánku nedopřály, ale co naplat. Touha dostat se na jih Španělska včas je silnější, a tak vše balím a spěchám zpátky na odpočívadlo. Nutno ještě zmínit, že v pátek ráno musím stihnout letadlo z Málagy, takže není čas ztrácet čas.

Stopování jde hladce. Hned další kamion má namířeno na jih Francie do Marseille. A tak celý den strávím v kamionu rumunského šoféra Davida, který jezdí kamionem jenom proto, že ho to baví. Umí perfektně anglicky i francouzsky, má vystudovanou vysokou školu a naše diskuse se motá především okolo literatury, náboženstvích a kulturních zážitcích z různých koutů světa.

David mi ukazuje staré oprejskané dodávky stojící podél dálnice. „Tam holky prodávají svá těla“ vysvětluje mi. Chlapi kamioňáci jsou na cestách dlouho sami a spoustu z nich takovému pokušení neodolá. Chvíli počítám, kolik takových dodávek mineme, ale je jich tolik, že mě to po chvíli přestane bavit. „Víš, co je nejstarší povolání?“ ptá se mě David. „Jasně, prostitutka přece!“ říkám celkem sebejistě. „Vůbec ne!“ překvapuje mě svou odpovědí. „Správná odpověď je elektrikář!“ Jeho odpověď mi nedává moc smysl, pak ale všechno vysvětluje. „Víš, někdo musel na nebe našroubovat tu velkou žlutou žárovku…“ Společně se zasmějeme jeho vtipu a uháníme dál k jihu.

Debata se začne ubírat k solidaritě a lidskosti. „Jakmile vidím člověka v nouzi, je přece úplně normální zastavit a nabídnout pomoc.“ povídá David. „Vím, že on by to pro mě udělal taky!“ Se svou naivní povahou mi nezbývá než s ním souhlasit, a tak po cestě pomáháme turecké řidičce kamionu, která píchla kolo a neví si s tím vůbec rady. O 40 minut později dotahujeme poslední šroub na vyměněném kole, popřejeme si šťastnou cestu a nastupujeme zpátky na palubu Davidovýho silničního korábu. To vědomí, že někomu pomůžeš stejně vždycky bylo, je a bude mnohem víc než to, čím tě může člověk za tvou pomoc odměnit. Vždyť na tom stojí celý princip autostopu…

S Davidem se loučím u městečka Orange, kde mě vysazuje na dalším odpočívadle. Je sice už tma, ale i tak to ještě zkusím. Nejdřív mě francouzský četníci poučují, kde můžu stopovat a kde naopak nesmím. Já se ale nevzdávám a dobře dělám. Za pár okamžiků zastavuje malá dodávka a v ní dva mlaďoši, kteří valí na narozeninovou party kamsi za Montpellier! Cestou se zastavují v supermarketu, a kromě obrovského množství alkoholu a kondomů nakupují taky paštiku, sušenky a nějaké pečivo. Alkohol a prezervativy jsou samozřejmě pro ně, ale jídlo mi s úsměvem předávají s tím, abych měl na Francii jen samé dobrý vzpomínky. A to i díky nim skutečně mám…

„Ukážeme ti jednu hru!“ povídá ten, který aspoň trochu ovládá angličtinu a vytáhne mobil, zatímco druhý se soustředí na řízení. Prstem klepne na ikonu bílého plamínku na růžovém pozadí a hned je mi jasné, že tou hrou je seznamovací aplikace. Sám jsem letos tuhle volovinu vyzkoušel a přinesla mi vlastně samá hezká setkání. „Když se ti holka líbí, svajpneš doprava a když ne, tak doleva.“ Kývnu, jakože rozumím a sleduju, jak dobrý v téhle hře je. Během deseti sekund stihne na základě první fotky zhodnotit asi patnáct holek a mě dochází, v jakém světě to vlastně žijeme.

Konzumujeme dennodenně takové množství obsahu, až je to nechutné. Autem duní francouzský hip-hop a mě hned naskočí vzpomínka na úryvek z knížky Saudade Matěje Balgy, který tuhle povrchní dobu před pár lety předpověděl následujícími slovy: „…nejsem to jen já, kdo hledá, jsme celá nicotná generace, generace s rychlou, plochou muzikou, která nic neříká, protože není proti čemu bojovat, v labyrintu možností a iluzorní svobody se všemi lákadly, ze kterých si nemůžeme vybrat; jsme generace Nicoty, která vyrostla v blahobytu zlatých naleštěných záchodků, zapomněli jsme bojovat, jen zuřivě máváme prázdnými transparenty s velkohubými hesly, píšeme plytké statusy abychom něco znamenali ve světě desetiminutových epoch a instantního sexu, nemáme skutečné cíle, jen vágní obraz dekadence …“

Sakra, možná jsem se, podobně jako Matěj, nechal trochu unést. Myslím, že je nejvyšší čas to pro tentokrát utnout a nechat si něco také na příště. Tak díky, že to se mnou prožíváte a…

…ať Vám to šlape!