Část šestadvacátá - Krajina bez slitování

Celkem: 6,555.38 km

Stále se zkracující dny ubíhají jako voda v řece při jarním tání a je tu další večer. Krajina se šeří a velký černý mrak nad čerstvě zasněženými horami na konci pusté patagonské stepi se jak stádo splašených býků valí proti třem toreadorům, jenž se přímým pohybem proti tomuto hrůzu nahánějícímu celku snaží předstírat absenci strachu. Jediné, co vědí, je, že v následujících dnech přijde prudké ochlazení a že je čeká poslední náročná výzva celé jejich cesty. Musí překlenout odlehlé hory, které ani místní pastevci dobytka nepřechází, tudíž zde chybí jakákoliv stezka, jež by jim přechod usnadnila. Sněhová pokrývka se navíc v následujících dnech nejspíš zněkolikanásobí, což jim celý přechod může ještě pořádně zkomplikovat. Každopádně je čeká nezapomenutelné dobrodružství a jejich vysněný cíl už je takřka na dosah. V cestě jim stojí pouze ty hory.

Dlouhý úsek přes suchou step po asfaltové silnici mezi městy El Chaltén a El Calafate máme za sebou a musím říct, že i tato nehostinná krajina má něco do sebe. Po vyprahlých pláních pobíhají mezi nízkými keři lamy guanako a běhaví ptáci nandu, kteří svým vzezřením i rychlým během nápadně připomínají africké pštrosy. Správně si naplánovat doplňování vody si žádá určitý druh přípravy, což může ztížit na první pohled jednoduchou sekci. Přesto mi vzpomínka na poušť Atacama na počátku mého putování ve srovnání s patagonskou stepí způsobí nepatrný úsměv na tváři.

V El Calafate se na mém ultralehkém batohu objevuje mohutný vřed jménem pěnová karimatka, protože mé pohodlné nafukovací lůžko se se mnou po několika měsících intenzivního používání rozloučilo a odešlo na svůj poslední čundr. Teploty pod nulou a sníh tak ukáží, zda mi pěnovka dokáže zajistit dostatečně kvalitní spánek i v takovýchto podmínkách.

To, že jdu dlouhý trail s nadšenci do map a čtení v nich mi potvrzuje první noc za městem, jež i přes příchozí studenou frontu přečkáváme v závětří příhodného svahu. Klobouk dolů, Kuboji!

Následující den se noříme hlouběji do hor. Bahnitá cesta se vine údolím pod pocukrovanými vrcholky až k puestu, u kterého je na plotu umístěna hlava mladé pumy, snad pro výstrahu dalším pumám, aby se těmto místům vyhnuly velkým obloukem. Přiznám se, že jsem si své první setkání s touto vznešenou kočkovitou šelmou představoval trošku jinak...

Však úplně poslední stavení tohoto údolí leží ještě o kus dál a vlastní ho dvaaosmdesátiletý samotář Mario Díaz, jehož dobytek na poslední chvíli spásá okolní traviny, které zanedlouho zmizí pod bílou peřinou. S jednookým a nedoslýchavým stařečkem prohazujeme několik slov o tom, kde bychom dnes mohli složit hlavy, protože jeho psi nás, soudě dle zuřivého vrčení, štěkotu a vyceněných tesáků, příliš v lásce nemají. Když k tomu přičtu fakt, že blížící se noc by měla přinést kromě silného větru i další várku sněhové pokrývky, jeví se malý plechový domek na protějším břehu říčky, na které Mario svou vrásčitou rukou ukazuje, jako geniální řešení. A tak trávíme noc v chatičce nedaleko malé usedlosti člověka, který se rozhodl pro život, jaký si jen málokdo z nás dovede představit.

V noci teplota padá pod nulu a ještě než ráno stihneme zkontrolovat množství nového sněhu, jeho přítomnost prozrazují nejen bílé okenní tabulky, ale i sníh uvnitř místnosti, jenž se dovnitř dostal dírou ve zdi z návětrné strany chatičky. Přístřeší ještě využijeme pro pohodlnou snídani, pak už ale na sebe vrstvíme funkční oblečení a vydáváme se vstříc poslední velké výzvě celé naší cesty.

Do sedla stoupáme pomalu a na čele naší tříčlenné skupinky se vždy střídáme, neboť brodění se čerstvým prašanem je poměrně vyčerpávající. Chvílemi je silný vítr opravdu nesnesitelný. Jakmile se ale vyhoupneme do sedla, panuje naprosté bezvětří. Nad tímto neočekávaným úkazem se pozastavujeme jen krátce, protože pokud nechceme umrznout, musíme zůstat v pohybu.

Poslední vysoký bod patagonského trailu tak necháváme za sebou a po prudkém svahu se suneme o několik set výškových metrů níže. Měli jsme obrovské štěstí. Čas na projití těchto končin se neúprosně krátí a my jsme sem přišli za pět minut dvanáct. Pod sedlem je sněhu ještě mnohem více a my víme, že oslavy by byly předčasné. Navíc Kubojova pravá noha začala jevit známky nepříjemností spojených s mrazem, takže jediným způsobem, jak naše těla udržet v provozní teplotě, je neustálá chůze. Šlapeme sněhem hlubokým od kotníků až po pás bez oběda, pouze s tyčinkami a čokoládkami v kapsách, kterými doplňujeme energii rovnou za chůze. V pozdním odpoledni nám pohyb krajinou podstatně usnadňují lamy guanako, které zde vyšlapaly smysluplné stezky a my se tak nemusíme brodit hlubokým sněhem.

S přibývajícím časem ubývá sil a my právě debatujeme o tom, jestli budeme pokračovat za tmy s čelovkami, abychom dohnali ztrátu, kterou tento náročný terén způsobil, nebo se začneme rozhlížet po místě na spaní. Všichni však někde uvnitř věříme v zázrak v podobě další chatičky, která by nám v mnoha ohledech vytáhla trn z paty. "Hele, není támhleto puestič?" Daníkova věta, která náhle znovu zažehla pomalu zhasínající plamínek naděje, našim uším zní jako rajská hudba. "Je!" vykřiknu bez váhání, když si všimnu malého dřevěného domku na úpatí kopce ohraničujícího údolí. Další z těchto mrazivých nocí trávíme v chatičce u krbu, který pomocí několika polínek ze skromné zásoby dřeva během několika málo okamžiků vyhřívá místnost na příjemnou teplotu. Jsme tu široko daleko sami a noc, která nás společně se zapomenutými horami obklopuje, je díky bílé sněhové sukni o něco méně temná.

Náhle se zhmotňují všechny ty příběhy Jacka Londona, které jsem vždy hltal s touhou prožít něco podobného. "Tak tady to máš! Nic víc v tom není! Jen surová příroda, která se s nikým a ničím nemaže a instinkt přirozený snad všem tvorům - tedy přežít." křičí nějaký hlas někde uvnitř mého dobrodružného já. Ano. Jsem opravdu šťastný. A taky jsem přesvědčený, že na zázraky od dnešního večera budeme věřit všichni tři.

Ačkoli nás čeká další mrazivý den ve sněhem zapadané krajině, vyrážíme znovu s plnými břichy a s vidinou následujícího noclehu již bez sněhu a teplotami nad nulou. A skutečně se nám po přehoupnutí posledního sedla přes 1000 m n. m. daří klesnout na dvoustopou farmářskou cestu, která znamená vysvobození ze sněhových závějí.

O vysvobození ale nemůžou mluvit lamy guanako, jež potkáváme v různém stádiu rozkladu zamotané do oplocení, které ohraničuje pastviny s ovcemi. Žijí jich tu stovky a několik desítek nešťastných jedinců, kteří se stali objetí lidské bariéry, potkáváme již první den pod horami. Dokonce potkáváme dvě zvířata, která jsou stále naživu a daří se nám je z tak kruté pasti vysvobodit. Oba tvorečkové, kteří měly to štěstí, že jsme procházeli okolo, byla mláďata, jež při přeskoku zavadila nohou o pletivo a zůstala tak uvězněna napospas osudu, dokud nepojdou hladem, nebo jim (v tom lepším případě) neuštědří smrtelný úder nějaký z predátorů. Všem třem je nám z těchto pohledů doslova do pláče. Vlastně se v nás mísí smutek a zároveň zlost na ty cynické bestie jménem člověk, kvůli kterým každý den umírá nespočet nevinných zvířat. Faktem ovšem je, že jsme pouze hosté v této kruté krajině, a pokud jí chceme procházet, musíme její pravidla respektovat, ač se nám sebevíc příčí.

Ať Vám to šlape,

Váš Mokráč.