9. 9.Minut čtení: 3

Část desátá - Bienvenido a Santiago!

Úspěšně přebírám balíček s vybavením od slečny za přepážkou a nemůžu se dočkat, až vyrazím vstříc strmým svahům a zasněženým sedlům.

Tudy neprojdeš

Zpět na trasu se dostávám taxíkem. Usměvavý taxikář mou platbu s přáním šťastné cesty odmítá, jízdu tedy řadím ve statistikách do kolonky autostopů. Pomalu stoupám údolím po asfaltové cestě, která se mění v prašnou u odbočky k termálním pramenům. Brzy mě však otáčí velká brána, jsem tedy nucen zapovězené území obejít. Strmým kopcem se dostávám k vrátnici důlní oblasti. I odtud jsem ale vykázán a je mi jasné, že budu muset cestu opustit.

Prvotní plán vystoupat do 2900 mn.m., kvůli kterému jsem si nechal poslat zimní vybavení, tedy padá... Radost z chůze si však nenechám vzít. Dalších 1200 výškových metrů stoupám po hřebeni, který nabízí jednu lezeckou sekci za druhou a to si jak se patří užívám. Po západu slunce bivakuji a naskýtá se mi nezapomenutelný pohled na šestimilionovou metropoli, která zanedlouho svítí a bliká jak vánoční stromeček na Štědrý večer.

Santiago!

Spousta lidí mě varovalo, že je Santiago opravdu nebezpečné město a že si musím dávat pozor. Teď ale procházím ulicemi velkoměsta, které mi naprosto učarovalo a vůbec poprvé se v takto velkém městě nedostavují nepříjemné pocity stísněnosti. Možná za to můžou hory, které se k Santiagu tisknou z východu, možná čisté a udržované ulice. Zakláním hlavu a civím do míst, kde se vrchol nejvyšší budovy jižní polokoule dotýká oblohy. Jsem fascinován. Nikdy jsem nechápal otázky typu "Jak se ti líbilo to či ono město?". Vždy jsem odpovídal, že je to prostě město. "Pro mě jsou všechna města stejná. Stejně nudná..." dodával jsem. Až se mě ale na stejnou otázku někdo zeptá se Santiagem, může očekávat pozitivní odpověď.

V Santiagu trávím více než týden. Přicházím o den dřív, než bylo původně v plánu, takže první noc přečkávám na hostelu a s brazilským spolubydlícím zapijím dokončení první části červeným vínem. Následující den brouzdám po dobrovolnických serverech a rozesílám svůj životopis. Rád bych totiž svůj čas do listopadu vyplnil prací za stravu a ubytování.

Vůně piva = vůně Česka

"Nechcete zajít někdy na pivo?" ptá se mě paní na ambasádě, která mi právě poradila ohledně víz a dlouhodobého pobytu na území Chile. Slyšet češtinu po takové době na živo zní mým uším jako filharmonie. Nabídka posezení s krajany se samozřejmě neodmítá, tak ji diktuji své telefonní číslo a spokojeně odcházím.

O pár dní později už s Kristýnou a jejím mužem Jendou grilujeme na terase českého velvyslanectví, popíjíme pivečko a dělíme se o zážitky z našich cest. Něco takového by mě nenapadlo ani v těch nejbláznivějších snech, obzvlášť když si vzpomenu, jak jsem trávil večery před týdnem. Oba jsou to neuvěřitelní sympaťáci a kromě užitečných tipů se dozvídám i spoustu zajímavostí týkajících se této země.

Třešničkou na dortu těchto příjemných večerů, kterých společně trávíme hned několik, je okamžik, kdy Kristýna kontaktuje svého chilského kamaráda. Ten má ve Valdivii pivovar a shání pomocníky. Eduardo bleskurychle odpovídá, že pomocnou sílu potřebuje a že mě bere. Mám práci! Prodlužuji si tedy pobyt v Chile o dalších 90 dní a autobusem mířím na jih vstříc novým zkušenostem.

Ať Vám to šlape!