Část devátá - Setkání s tulákem

26. 8. 2024Minut čtení: 3

Závěrečné dny první části jsem donucen zpomalit. Jedním z důvodů je přiostření terénu. Už jsem v horách a opakovaně se dostávám do výšek nad 2000m n. m., kde se stále nachází zbytky sněhu. Dalším důvodem je vyzvednutí balíčku s nesmeky, teplejším oblečením a spacákem. Tyto věci se mi budou hodit na posledních kilometrech, kde mě čeká přes 2900m n. m. vysoké sedlo, ve kterém očekávám konstantní teploty pod nulou a velké množství sněhu. A právě tohle zpomalení mi přineslo jedno nezapomenutelné setkání.

Ty ohromující hory se strmými svahy a bílou peřinou na vršku už jsou tak blízko, že při pohledu na ně musím zvednout hlavu k obloze. Úzká stezka se vine údolím, které mi tyto monumentální výhledy na několik chvil krade, já mu to však pro jeho krásu odpouštím.

Jsem zahloubán hluboko ve své mysli, když vtom se přede mnou objeví stříbrné offroadové auto. Jeho přítomnost mě dost překvapuje. Za jiných okolností bych nejspíš jen tak prošel okolo, ale protože musím čekat na balíček s vybavením do mrazu a sněhu místních hor, jdu se podívat blíž. U kempinkového stolečku sedí starší pán a čte si. Přiblížím se na pouhých pár metrů a až tehdy pán zvedne hlavu od knížky a zaznamená mou přítomnost. Tak se seznamuji s Melem.

Mel je jednasedmdesátiletý vysloužilý učitel ze Skotska, který už řadu let žije ve svém autě v Chile. Rád by takhle žil v Evropě, ale musel jinam kvůli Brexitu a vybral si Chile.

Konečně mohu vést plnohodnotnou debatu v angličtině, protože úroveň mé španělštiny mi žádné hlubší debaty nedovolí. Se zaujetím poslouchám příběhy o jeho přechodu jihozápadní stezky v Anglii, nebo z pobytu ve španělských a francouzských Pyrenejích. Mel mi říká, že jeho potulování je nic oproti tomu co dělám já. Na to mu odpovídám, že to neděláme proto, abychom se poměřovali. Děláme to proto, protože nás to dělá šťastnými. Ačkoli souhlasí, zdůrazňuje, že jít pěšky přes Chile je něco jiného než jakékoliv dobrodružství na Starém kontinentu. V Evropě máme skvělé zázemí pro turisty, které tady ve většině případů naprosto chybí. Mel zná pouze jména měst, která se objevují v papírových mapách, ale zná jich spousty a podrobně. Ukazuje mi svou sbírku map Chile, které byl docela oříšek sehnat a já mu prstem naznačuji, kudy jsem šel a kudy se chystám pokračovat.

Už poněkolikáté se chystám k odchodu, pak ale znovu sundávám batoh, protože naše rozprava ne a ne skončit. Čím víc času s Melem trávím, tím zajímavější naše debata je a neustále nacházíme nová témata a příběhy ze života. Po téměř dvou hodinách se ale loučíme naposledy a já pokračuji svou cestou. Pouhá výměna telefonního čísla by nás nemusela rozdělit navždy. Teď ale odcházím se slzami v očích s vědomím, že se nejspíš už nesetkáme a že je pořád tolik otázek a témat, která bych s tím dharmovým tulákem chtěl probrat.. Naposledy se otočím a vidím, že i on v ruce svírá kapesník, kterým utírá slzy. Skoro mi přijde, jako bych se právě setkal se svým starším já.

Ať Vám to šlape!