Část devatenáctá - Argentinská zkouška odolnosti

Celkem: 4,898.14 km

V ulicích San Carlos de Bariloche na nás pokřikují veksláci, ať si směníme argentinské pesos za americké dolary. Vitríny cestovních agentur oslovují kolemjdoucí nápisy typu "Rezervujte si své dobrodružství!", jakoby snad šlo koupit za peníze. Jsem přesvědčen o tom, že to největší dobrodružství zažije člověk ve chvíli, když se na cestu vydá s minimem finančních prostředků. Musí mu však v žilách proudit dobrodružná krev.

My jsme ale do města na pobřeží jezera Nahuel Huapi přijeli z jiného důvodu. Na místní letiště má přiletět Kubojova přítelkyně Marťa, musí však stihnout v Santiagu vyzvednout odbavené zavazadlo a přestoupit na poslední let za námi. I přes veškeré úsilí se jí to bohužel nakonec nedaří. Bude tedy muset zvládnou ještě dalších 18 hodin v autobuse, než se k nám bude moci na necelý měsíc připojit.

Věříme, že veškerý stres a únava je ta tam a ve čtyřech se vracíme zpět na trasu. Čeká nás však horký den a etapa s minimem vody, což je pro Marťu, která dorazila z mrazivého Česka, docela šok. Ani její tělo na to nebylo připraveno, takže první noc na trailu prozvrací. Ráno je naprosto vyčerpaná a střevní potíže neodezněly, takže si rozdělujeme její vybavení mezi nás chlapy, abychom jí co nejvíce odlehčili. Už během prvního stoupání je nám jasné, že pokud něco neuděláme, může to dopadnout špatně.

Proto odkládám batoh, beru si pouze satelitní komunikátor, mobil a vodu a běžím do nedalekého kempu s nadějí, že nám pomohou. Dostávám několik balíčků cukru na energii a prášky, které by jí měly pomoci. Společně pak jdeme lesem podél jezera, kde je dostatek stínu i vody, často však musíme zastavovat. Na dramatičnosti tomu všemu dodává hustý dým požáru, který devastuje obrovské lesní plochy mezi El Bolsónem a San Carlos de Bariloche. Úspěchem pro nás je, když ve večerních hodinách přicházíme do kempu na okraji jezera.

Následujícího rána je Marťa po 11 hodinách spánku jako vyměněná. Zdravotní komplikace tímto ale nekončí. Pro dnešní den si svou smůlu vybral pro změnu Kuboj. Táhne se šnečím tempem a vyprázdnění žaludku mu pomáhá jen dočasně. Proto mu na závěrečné stoupání beru batoh a stany stavíme na prvním možném místě. Když nám ještě ten večer oznamuje Daník, že mu není úplně nejlíp, nejsme nijak zvlášť překvapení. Po přepočítání jídla a zjištění, že nejspíš nevystačíme, si jako jediný nezasažený nemocí nastavuji budík a vyrážím dřív než ostatní s cílem dojít do obchodu a zajistit tak zásoby pro zbytek grupy.

Po 43 km jsem naprosto zničený, ale v kempu se základními potravinami. Okamžitě tuhle radostnou zprávu posílám našim třem marodům a do poledních hodin následujícího dne tu na ně čekám.