Ležím ve vyhřátém quiltu necelý den od Aricy a nemůžu usnout. Ačkoli jsem dneska urval přes 45 km, v hlavě mám pořád včerejší dobrodružnou cestu kaňonem řek Rio Putre a Rio Lluta. Cestu náročnou a nebezpečnou, kterou by si k lítosti svým matkám přál projít každý malý kluk. Tu cestu jsem pro svůj charakter nazval "Stezka extrémních dobrodruhů".
Prošel jsem městečkem Putre, kde jsem se dozásobil a mířím podél řeky Rio Putre k jejímu soutoku s Rio Lluta. Cestou se zastavuji pod skalním převisem a hledím na pradávné kresby, které tu zanechali naši prapředci. Mám ten otisk dávných časů na dosah ruky, přesto se neodvážím se jich dotknout.
O pár set metrů dál cesta končí, přesně jak se píše v mapě. Mým plánem je sejít dolů k řece, korytem se vydat k soutoku a pak kaňonem řeky Rio Lluta směrem k Arice. Dost mě ale vyvedly z míry úzké soutěsky, ve kterých řeka tvoří až několik desítek metrů vysoké vodopády. Taková místa bych jen stěží překonával. Pak si ale všimnou staré stezky zaříznuté do svahu kaňonu jak pokračuje směrem k soutoku. Plán B je na světě!
Než se na stezku dostanu, stihnu ještě ukázkový kotoul vzad a skončím o pár metrů níž pod strání. Pak se ale konečně vydrápu na stezku. První věc, která mě zarazí, je částečná absence stezky. Svah kaňonu se hold občas sesune a stezku vezme s sebou. Taková místa překonat bude hodně o hubu. Dostávám strach a ještě pořád nezavrhuji plán A.
Říká se ráno moudřejší večera, tak stavím přístřešek přímo na stezce a brzy usínám. Po probuzení je strach ten tam a já prahnu po dobrodružství. Po sbalení se tedy vydávám vstříc stezce, kterou nejspíš už desetiletí nikdo nevyužil. Úspěšně překonávám první osypy. Pomalu ale jistě postupuji směrem k soutoku. Na výběžek několik set metrů nad soutokem se dostávám v dopoledních hodinách. Je úplné bezvětří. Připravuji si pozdní snídani a koukám hluboko pod sebe, kde se dvě řeky mísí. Pak se podívám na protější svah a všimnu si linie klikatící se směrem nahoru. "Stezka pokračuje!!" zaraduji se. V každém případě se budu muset dostat dolů k soutoku.
Náhle přijde poryv větru a víčko od lihového vařiče odlétá dolů ze svahu. Víčko je zeshora vidět, tak se rozhodnu pro záchrannou akci. Několik minut se se staženýma půlkama spouštím dolů prudkým svahem, který se mi drolí pod nohama. Když se dostanu k víčku, dávám ho do kapsy a přichází ještě náročnější úkol, tedy dostat se zpátky. Stojím na téměř kolmé stěně a nemám tušení, kdy se materiál pod mýma nohama uvolní. Párkrát mi zůstane kámen v ruce. Zavrávorám, smrt v očích, ale nakonec se přitisknu ke stěně a dál se snažím dostat zpět k mému posezení. Úspěšně.
Situace se však opakuje. Pro změnu se proletělo závětří k vařiči. Nebudu tu líčit detaily. Záchranná akce číslo dvě se dost podobala té první a taktéž byla úspěšná. Jen po návratu marně pátrám po výstuze zad batohu a lžičce. Vítr úřadoval i potřetí. Tentokrát jsem ale o své vybavení kvůli vlastní nedbalosti nadobro přišel.
Balím a vydávám se dolů k řece. Zkouším to z pravé strany. Chvíli se dolů nechávám vést ujíždějící sutí, pak se zas spouštím po několikametrových skaliscích. Za pár minut jsem úspěšně dole u řeky. K soutoku to mám jen několik desítek metrů, brodění se ale nevyhnu. Vše, co se nesmí namočit, zavírám do packlineru a opatrně se vrhám do první tůně. Holema kontroluju hloubku a strukturu dna. V nejhlubším místě mi voda sahá nad pas, proud je tu ale minimální. O pár metrů níž brodím znovu. Voda tu teče svižněji, tady mám ale vodu jen lehce nad kolena. Vylézám z vody a děkuju za ty léta strávená na vodě, kde jsem se naučil říční proud číst.
Chvíli po mé stezce pátrám, pak už se ale vydávám vzhůru. Sesuvů půdy tu proběhlo snad ještě víc, takže postup je pomalý a náročný. Snažím se plně soustředit každou setinu sekundy, abych neskončil dole v lepším případě s přelámanými kostmi. Čím se dostávám výš, tím víc se koncertuju, protože šance na přežití po případném pádu se s každým zákrutem snižuje. Při pohledu na plácek, kde jsem snídal, si všimnu stezky klikatící se dolů k soutoku z druhé strany svahu. Takže se dalo slézt i bezpečnějším způsobem... Teď už je to ale stejně jedno. Pokračuji vzhůru.
Nad hlavou mi krouží obrovský pták, nejspíš kondor.
Využívá termiku místního svahu a s každým obloukem je blíž a blíž. Nakonec proletí tak blízko, že slyším hvízdání větru mezi jeho brky. Fotím o sto šest a doufám, že není hladový, ale jen stejně zvědavý jako já. Možná vyčkává, až mi podjede noha a on poprvé zakusí lidské maso. "Dneska ne!" říkám ptákovi jakoby mi rozuměl a dál se peru s nebezpečným svahem. Jde to pomalu a začínám připouštět, že se za světla nestihnu dostat nahoru. Po několika hodinách a stovkách výškových metrů však terén zmírňuje a stezka konečně vypadá jako stezka! Je sice zarostlá, ale to je zanedbatelný detail. Nacházím tu zbytky podkovy, takže přicházím na to, že jde o starou koňskou stezku.
Za okamžik se dostávám na planinu, kde jsou vyježděné stopy po offroadech a Stezku extrémních dobrodruhů tak nechávám nadobro za sebou. Byl to adrenalin a zážitek na celý život. Neskutečně jsem si tohle dobrodružství užil a budu na něj dlouho vzpomínat. A co z toho plyne? Až když si je člověk vědom možnosti smrti, teprve pak si dokáže svého života opravdu vážit a náležitě si ho užívat!
Comments