Část dvaadvacátá - Zámecký kosmický vandr

Celkem: 5,631.88 km

Je po sedmé hodině ranní a slunce, které se ještě zuby nehty drží za obzorem, maluje nad horský štít svým paprskovým štětcem výrazné šmouhy. Ty během několika málo minut vystřídaly snad všechny odstíny červené - od slabě růžové, přes karmínovou až po krvavě rudou, připomínající jakési hrůzné krveprolití. Možná by stačilo, abych byl o trochu více pověrčivý a zcela jistě bych si barvy připomínající nějaké utrpení spojil s tím, co prožívá můj parťák Kuboj. Na plosce nohy se mu před pár dny udělaly bolestivé otlaky a každý krok si opravdu protrpí.

I proto jsem vyrazil napřed sám a mám tedy čas přemýšlet nad takovými kravinami, jako je spojitost mezi barvou oblohy a zdravím mého kamaráda. Hlavně ale musím do 13:00 vyzvednout balík s novými botami a dalšími nezbytnostmi v 25 km vzdáleném městečku.

Kluci se zatím pomalu probouzí ve svých stanech a já věřím, že si už definitivně srovnali spánkový režim po našem nočním úletu, který jsme podnikli před dvěma dny v národním parku Cerro Castillo. Do něj jsme, na rozdíl od většiny návštěvníků, přišli ze severní strany, kde není žádná vstupní brána a místy ani cesta. Ostatně tak, jak to má patagonský trail ve zvyku.

Od Marti, která si park prošla jen pár dní před námi, jsme věděli, že se máme na co těšit. A byli jsme opravdu nadšení! Nejprve jsme nedopatřením sešli na skalisko s krásným výhledem nad ledovcovými jezery La Paloma a Azul, pak nám náročný horský terén dopřál kromě nestabilních kamenných osypů také jednu téměř lezeckou sekci. Hora připomínající svým tvarem hradní věž se před námi objevila naprosto nečekaně a vsadil bych na to, že každý z nás si alespoň na zlomek vteřiny myslel, že se před námi začíná objevovat Cerro Castillo. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme zjistili, že tahle dech beroucí hora lidem nestála ani za to, aby jí dali nějaké jméno.

Na chvíli se od kluků trhám a jdu napřed. Až v pozdním odpoledni procházím prvním oficiálním kempem, ve kterém je několik stanů (kdekoliv jinde je nocleh přísně zakázaný). Odtud návštěvníci často vyráží na svůj několikadenní pobyt v jinak surové krajině. Většině lidí nestojím ani za odpověď na pozdrav, proto kempem jen rychle profrčím.

O kousek dál se konečně objevuje ta monumentální hora jménem Cerro Castillo (Zámecká hora). Svým tvarem středověkou stavbu opravdu v lecčem připomíná. Má hned několik věží vycházejících z mohutného tělesa, které bezesporu ukrývá komnaty a sály nevídané krásy. Jedna z věží mi dokonce nápadně připomíná věž středověkého hradu Trosky - Babu. Zámeckou zahradu zdobí ledovcové jezero, do kterého každý den shora padají kusy ledu a kamenů, jak konšelé při první pražské defenestraci. Duch starého náčelníka sídlící podle místní legendy uvnitř hory a chránící místní přírodu před vetřelci má palác, jaký by mu mohl závidět snad každý panovník v celé lidské historii.

Večeříce u zámeckého jezírka, spřádáme plány na čelovkový výstup do sedla s cílem v o několik set metrů níže položeném kempu. Přímo v podhradí totiž žádný oficiální kemp není, takže pokud chceme dodržet panovnické nařízení, musíme ujít ještě přes 5 km pod hvězdnou oblohou. Měsíc je v novu, takže nezbývá, než se spolehnout jen a pouze na naše čelovky. Cesta se nám chvílemi ztrácí a nad hlavou nám svítí miliardy Luciných diamantů. Hory jsou tu sice mnohonásobně déle, než člověk. Tahle hvězdná podívaná tu však byla ještě dávno dávno před nimi. Několik souhvězdí či uskupení hvězd už dokážu díky panu učiteli Pumrovi rozeznat.

Je mi líto Škuba, který se rve jak lev se svými otlaky. Zatímco já s Daníkem si užíváme tenhle kosmický vandr, on musí každou chvíli zastavovat, aby dopřál bolavým chodidlům odpočinek. Před druhou hodinou ranní se dostavuje vysvobození v podobě kýženého nocoviště. Najít místo na tři stany je sice mezi množstvím návštěvníků docela problém, nakonec se ale daří a všichni tři se za pár okamžiků oddáváme hlubokému spánku.

Následujícího dne už na bráně čekají strážci zákona, aby zkasírovali tři poddané ze Zemí Koruny České. Ač jsou výběrčí překvapeni, že se jim zpoplatněné území podařilo přejít za pouhé dva dny, nikdo nic nenamítá a tak se tři podivíni s batohy na zádech loučí s panstvím, které jim svou monumentálností naprosto učarovalo.

Ať Vám to šlape,

Váš Mokráč.