Část dvacátá - Velšský gaucho

Celkem: 5,105.23 km

Argentinské město Trevelin založili na konci 19. století Velšané. I proto na nás většina místních hledí svýma modrýma očima a obecně nemají příliš latino vzhled. V supermarketu dokupujeme třídenní zásoby a před obchodem už na nás čeká můj kamarád Franqito. S ním jsem se seznámil před pěti lety, když jsem na svém přechodu Evropy pracoval v jižním Švédsku. A teď naše trasa vede okolo jeho domovského města, takže by byla škoda se po letech nevidět.

Franqito nás bere do místního pivovaru, kde postupně ochutnáváme snad všechny místní piva. Vzpomínáme na časy, kdy jsme na plácku mezi dřevěnými domky osady Tivedstorp hráli mezinárodní fotbalová utkání Argentina vs. zbytek světa a na všechny ty kamarády, kteří se postupem času rozutekli bůhví kam.

Jakmile se v Argentině začne blížit zima, Franquito mizí do Švédska, kde tou dobou začíná léto a pracuje s koňmi stejně tak jako doma v Trevelinu. Je totiž gaucho a jeho rodina vlastní okolo čtyř set kusů skotu. Jeho poutavé vyprávění zajímá i moje parťáky, což mě těší. Dozvídáme se o rozdílu mezi letními a zimními pastvinami a také o tom, co obnáší být takový argentinský gaucho. Doposud jsem si myslel, že gaucho je zkrátka argentinský kovboj. Ve skutečnosti má ale mnohem větší zodpovědnost, než jen jezdit na koni a hnát před sebou stáda dobytka. Gaucho by měl být také poctivý, spravedlivý a rovný. Zkrátka takový gentleman.

I proto nás po našem prvním pořádném argentinském steaku a láhvi červeného vyzvedává v restauraci a veze nás zpátky na trail. Slečnu Martarinu necháváme sedět v kabině a tři podnapilí hikeři skáčou na korbu pickupu ke svým batohům. Řítíme se noční pampou a připadáme si jako v Kerouacově románu 'Na cestě', kde projíždí ve své káře chudým mexickým venkovem.

Bohužel přišel čas se rozloučit a vyrazit vstříc dalším zážitkům. Setkání s kamarádem bylo sice krátké, ale opravdu intenzivní. Věříme ale tomu, že se nevidíme naposledy.

Ať Vám to šlape,

Váš Mokráč.