Když si vzpomenu na ty dlouhé večery nad mapami Jižní Ameriky, stejně jako tehdy začínám znovu prahnout po úzkých stezkách, divokých řekách a exponovaných svazích. S pohledem na vrstevnice fantazíruji o místech, které se pak málokdy podobají mým představám. Ovšem i přes desítky hodin důkladných příprav, ani ty nejlepší zážitky zkrátka naplánovat nejde. Věděl jsem, že budu muset na kluky do poloviny listopadu počkat a dobrovolničení bylo tak trochu v plánu. Že budu ale vařit pivo, pomáhat na lodi, učit se tančit cuecu nebo degustovat luxusní pálenku z hroznů zvanou pisco, to by mě ani ve snu nenapadlo.
Dobrovolnictví mě baví z několika důvodu. Skutečností se alespoň na několik týdnů stává ona idealistická představa života bez peněz, přičemž noci pod peřinou v pohodlné posteli a stoly plné jídla si poctivě odpracuji. Rodinou majitele pivovaru jsem přijat takovým způsobem, že mě nazývají svým adoptivním synem. Hlavou rodiny je pak babička, která má sice horší krátkodobou paměť, ale ve svých 86 letech toho pamatuje opravdu hodně - od nechvalně proslulé vlády diktátora Pinocheta až po největší naměřené zemětřesení historie planety Země (9,5 stupně Richterovy škály), které v šedesátém roce zničilo její domovského město Valdivia. Špatné časy jsou ale zažehnány a často je mi kladeno na srdce, jak moc důležité je vážit si toho co v životě máme, ať jsou to věci, rodina, nebo zdraví.
V rodinném pivovaru Calle Calle mám jedinečnou možnost si vyzkoušet tu kouzelnou činnost, kterou je vaření piva. Od drcení mlatu, přes vaření, fermantaci až po rozvoz sudů k zákazníkovi. A i když je to náročný a zdlouhavý proces, budu na takovou zkušenost moc rád vzpomínat.
Sedím v nádobě s horkou vodou, bublinkami zapíjíme nový bazén na zahradě a z grilu se line vůně hovězího masa. Obklopen lidmi, kteří mi na druhé straně zeměkoule nahrazují rodinu. Život snů pro většinu lidí. Já ale bohužel (nebo snad bohudík) nejsem většina. Je mi smutno když si vzpomenu, jak jsem večery trávil před dvěma měsíci. Sám uprostřed pouště s chudým jídlem připraveném na lihovém vařiči. S jídlem, kterým bych nejspíš dnes večer pohrdal. Tehdy to byla ta nejlepší a nejchutnější dobrota, která ukojila můj prázdný žaludek. Chybí mi to.
Chybí mi život v pohybu. Chybí mi ta příjemná bolest nohou, když se natáhnu na svou nafukovací karimatku. Chybí mi usínání pod hvězdnou oblohou a svit měsíce, díky kterému nemusím hledat čelovku, když musím uprostřed noci na malou. Chybí mi stíny vysokých hor a síla slunečních paprsků, když se v poledne konečně vyhoupnu do horského sedla. Kluk, který se před dvěma měsíci ztotožňoval s okolní přírodou, je nyní lapen do pasti jménem stereotyp. Je to ale nezbytná součást takhle dlouhých cest.
Nechci, aby má slova vyvolala pocit, že si této zkušenosti nevážím. Jsem za ní naopak nesmírně vděčný a věřím, že to svou pracovitostí dávám najevo. Vždyť tu pro mě dělají první poslední. Jsem ale jako pták s přistřiženými křídly, který si moc dobře vzpomíná na to, jaké to je, když mu vzdušné proudy hladí pera a na svět se dívá z výšky. Jsem jako feťák, kterému sebrali drogu a který podrážděně reaguje na kohokoliv, kdo na něj promluví a když si své chování uvědomí, lituje toho. Čas tady se ale krátí a já vím, že pivovar Calle Calle a rodina Aguilar mi bude chybět.
Opět se uchyluji k mapám a sáhodlouhým textům o odlehlých oblastech jihoamerických Kordiller. Bílá pokrývka v horách mizí a brzy snad opadnou i řeky, kterými se valí množství vody z tajícího sněhu. Za pár týdnů už budu opět dělat to, co mě v životě dělá nejšťastnějším. Narozdíl od první poloviny přechodu se ale o své emoce budu moci bezprostředně dělit se svými přáteli. A stejně tak oni se o své emoce budou dělit se mnou. V listopadu společně práskneme do koní a prahnoucí po nových zážitcích vyrazíme ze Santiaga na jih vstříc krásám Patagonie! Knedlíku, Marmoťáku, vím že to čtete. Těším se na vás!
Ať vám to šlape!
Váš Mokráč
Comentarios