Část jednadvacátá - Když trail vede za mříže

Celkem: 5,485.13 km

"Dva čeští hikeři skončili v cele předběžného zadržení. Jsou podezřelí z pokusu o přechod Chile. Situaci sledujeme a připravujeme pro vás podrobnosti."

Nějak takhle by mohla znít reportáž v místním tisku o našem faux pas. Jak se to ale stalo, že jsem se s Daníkem - nejvzornějším členem naší skupiny - ocitl jednou nohou v pořádném maléru? Jistě tušíte, že o náš plán dojít až na jižní cíp této země policii tak úplně nešlo. Pojďme tedy hezky popořádku.

Po krásných a divokých částech patagonského trailu plných úzkých stezek, přelézání či podlézání popadaných stromů a výhledů na ostré štíty hor, pod kterými po staletí dřímají mohutné ledovce, jsme se dostali do části zpevněných prašných cest. Jde tu sice ukrojit větší množství kilometrů, proto tu ale nejsme. Přicházíme navíc ke Carretera austral - nejslavnější jihoamerické silnici, po které jsme nuceni následující den pokračovat. A protože Marťa neletěla přes půl planety, aby chodila po rušných silnicích, rozhodla se vyrazit na okruh v národním parku Cerro Castillo. Znovu se tedy z naší skupinky stává tříčlenná. Po dlouhé době nám opět prší a do toho fouká silný vítr. Aby se Kuboj s Marťou viděl co nejdřív, čtvrtý den si přivstal a bere to do Coyhaique tou nejrychlejší cestou, zatímco já s Daníkem jsme zvolili delší, ale zato zajímavější trasu. Teď už víme, že to byla chyba...

Procházíme přes pastviny po kravských stezkách, které se místy dokonce úplně ztrácí. Po tom se nám tak stýskalo! Léto se už dávno přehouplo do své druhé poloviny a čím více se blížíme k jihu všech jihů, tím více se ochlazuje.

K večeru scházíme do údolí a míjíme staré vojenské hangáry. I když, počkat... Vypadá to tu celkem udržovaně. U jedné z budov stojí vojáci. Zdvihneme ruku na pozdrav a oni nám pozdrav opětují. Komicky pak působí situace, kdy si jeden z vojínů uvědomí, že tu nemáme co dělat a rozběhne se za námi. S autoritami je občas lepší být za dobře, proto bez větších protestů nastupujeme do auta a necháváme se vyvézt z areálu.

U brány si nás přebírá další armádní příslušník v červeném baretu. Nabízí nám kafe, čaj, dobití telefonů... To co se ale zdálo jako maličkost, se začíná jevit jako mnohem závažnější problém. Dozvídáme se, že zde musíme počkat na příjezd policie, protože jsme vstupem na území armády porušili chilský zákon. Jsme přesvědčeni o své nevině, proto nás nastalá situace nijak nestresuje. Vždyť tam nebyl jediný nápis ani závora!

Policie po příjezdu vypisuje protokol a dává nám ho k podepsání. Jsme v něm označeni za narušitele s 90l batohy. Ohrazuji se, že můj batoh nemá 90l ani omylem a že takovou obludu bych si na záda snad nikdy nevzal. Slovo 'ultralight' tu ale neznají a to, co já považuji za výraznou urážku na cti trekaře, oni považují za nepodstatný detail. Nakonec oba dva papír podepíšeme, naloží nás na zadní sedadla policejního vozu a odváží nás na služebnu. Ačkoli si uvědomujeme závažnost celé situace, snažíme se to trochu odlehčit. Vtipkujeme o tom, že pokud nás zavřou přes noc do cely, nebudeme muset platit za ubytování. Odpovědí na otázku, jestli si můžeme udělat fotku na památku, je velmi rázné 'NE!!'.

V cele předběžného zadržení je jedna lavice, okénko, přes které není vidět ven, žlab, ve kterém zasychá krev po jednom z předchozích vězňů a bezpečnostní kamera. Toť vše. Stěny jsou pokryté vyrytými nápisy či pentagramy. Vězeňská poezie se vším všudy... Z vedlejší kobky se přiblble směje na první pohled jednodušší mladík, pro kterého je naše přítomnost zajímavým zpestřením. Odevzdáváme všechny hodnotné věci, řetízky, hodinky a dokonce i tkaničky od bot, abychom si dobrovolně nemohli sáhnout na život.

Že nás nepovažují za problematické zločince dokazují i mřížované dveře od naší cely, které zůstávají po celou dobu otevřené. Už už se připravujeme na probdělou noc na tvrdé zemi bez karimatky a spacáku, když nás jeden z policistů předvolává ke spisu. Postupně se dozvídá náš příbeh, se zaujetím poslouchá a dost možná o podobném dobrodružství sám sní. Narozdíl od své kolegyně projevuje známky empatie a pochopení. To však neznamená, že nás tu nemají za naprosté magory. Obzvlášť když jsem jim řekl, že jsem před osmi měsíci vyrazil od hranic se vzdáleným Perú.

A jak tohle celé dopadlo? Dostáváme zpátky své batohy, od četníka se dozvídáme, kde můžeme nadivoko zakempovat a s přáním hezkého večera mizíme v ulicích nočního Coyhaique.

Uvědomujeme si, jak tohle všechno mohlo klidně skončit. Na tenhle den jen tak nezapomeneme a s jistotou můžeme říci, že se od teď vojenským objektům budeme vyhýbat obloukem. Jak se ale říká, zážitek nemusí být pozitivní, stačí jen když je intenzivní. A to tenhle opravdu byl.

Ať Vám to šlape,

Váš Mokráč.