Hana Halfarova
- 16. 8.
- Minut čtení: 4

Část osmá - Zlaté hory, zlatí lidé

"Než mne hory pohltí

dám vám jeden slib

žít budu až do smrti

naplno a líp!"

Nevím, co mě k těm horám tak táhne. Musí mít okolo sebe nějaké zvláštní magnetické pole, které mi při pohledu na jejich zasněžené svahy nejprve zrychlí tep, zatají dech a následně mě nějakým záhadným způsobem začnou k sobě přitahovat. Neslyšně volají, ať jdu blíž. A tak jdu. Dávám sbohem oceánu a pomalu se blížím Kordillerám.

Místní však do hor táhne něco jiného. To, co se ukrývá pod zemí. Míjím jeden opuštěný důl za druhým a blížím se k důlní osadě Agua Grande, jejíž název naznačuje, že bych zde mohl doplnit vodu. To se mi však nedaří. Dříve zde žilo přes sto lidí, kteří pracovali v okolních dolech. Dnes tu přebývá sotva deset starousedlíků.

Oběd se zlatokopy

Nadále tedy proplouvám hustou mlhou, když vtom v ní začnu rozeznávat obrysy nějakého stroje. Zanedlouho přicházím k bagru a vedle něj postávají čtyři chlapi s lopatami a kolečkem. Můj příchod je pro ně nejspíš znamením, že nastal čas oběda. Nejprve mi nabízí vodu, což s nadšením přijímám.

Přicházíme za obrovský balvan, za kterým se nachází jejich základna. Mají zde tašky s jídlem a pitím, velký sud plný vody a na ohni se v hrncích ohřívá rýže a omáčka s masem a bramborami. Při pohledu na tu dobrotu se mi sbíhají sliny a přesto že jsem před chvílí jedl, pozvání na oběd s chutí přijímám. Vzájemně se představujeme.

Nejstarší se jmenuje Oscar, stejně jako nejmladší, který je jeho synem. Pak je tu Carlo a taky Omar, který mi nalévá do plastového kelímku limonádu, zatímco Oscar junior bere sud s vodou a plní mé láhve. Ještě před jídlem stíháme debatu nejen o mé cestě, ale i o tom, co se tu dá v zemi najít. Když Oscar jr. přinese otočené víčko a v něm malý zlatý nugát, dochází mi, že se právě chystám poobědvat se zlatokopy. Jídlo dostávám jako první a vůbec na mě nešetří. Porce, kterou dostávám, se sotva vejde na talíř. Po jídle přichází čas loučení a když mi Carlo podává tašku s chlebem a ovocem, mám slzu na krajíčku. Ti muži tu hledají zlato a přitom neví, že mají zlaté srdce.

Zapomnětlivý Roberto

Za zmínku určitě stojí i setkání se zapomnětlivým Robertem. Tenhle zajímavý postarší pán si ke mě sedá na lavičku před obchodem, kde právě obědvám. Vést rozhovor ve španělštině je pro mě zatím docela oříšek, já mám ale výzvy rád, takže se s ním pouštím do debaty.

Ptá se mě, odkud jsem a když zmíním Česko, dozvídám se, že dříve pracoval na ropných polích v Rusku a Československo také navštívil. Také se dozvídám, že žije v domě naproti obchodu. Nabízím Robertovi jablko. Roberto ho přijme, požaduje však i nůž. Podám mu tedy svůj nožík a on začne jablko loupat.

'A odkud jsi?' zní jeho další otázka, což mě trochu zaskočí. Před malou chvilkou jsem mu to říkal. Zopakuji tedy, že z Česka a on mi znovu odvypráví příběh o své ropné kariéře. Pak ukáže přes ulici na protější dům se slovy, že je tam bydlí.

Vše stihneme znovu probrat ještě čtyřikrát. Opakování je matka moudrosti a stáří je prevít. Je ale moc fajn dělat společnost starému člověku a vidět, že mu to dělá radost. V okolí musí být Roberto oblíbený, protože každý kolemjdoucí pronese '¡Hola Roberto!'.

Mandarinky

Tato historka nezačíná úplně elegantně, ale tak se to opravdu stalo.

Podobně jako oceán, i poušť jsem nechal za sebou a v krajině se začínají objevovat políčka a ovocné sady. Fouká poměrně silný vítr a protože močit proti větru se nedoporučuje, otáčím se po směru větru. K mému překvapení právě z tohoto směru přijíždí nákladní auto, což mě donutí celý proces značně urychlit.

Jdu dál a snažím se dělat jakoby nic. Řidič ale stáhne okénko a zastaví vedle mě. "Kam jdeš?" ptá se, podobně jako většina lidí, kteří mě osloví. Odpovídám větami, které znám už nazpaměť. Jeho reakce mě ale překvapí. 'Nechceš nějaký mandarinky? Můžeš si jich vzít kolik budeš chtít!'

Až v tu chvíli se podívám na korbu, která je po okraj naplněna mandarinkami. Takovou příležitost využívám a z nákladního prostoru si naberu několik desítek těch šťavnatých oranžových zázraků. Řidič i spolujezdec si mě fotí a mají z mé radosti také radost. Nakonec odcházím se zásobami vitamínů minimálně na další dva dny.

Za podobná setkání jsem nesmírně vděčný. Právě díky takovým setkáním se učím mít v životě vždy oči otevřené a vidět tak ty okamžiky, kdy člověk ocení pomoc či jakýkoliv jiný dobrý skutek. Pomáhejme si. Buďme tu jeden pro druhého a ono se nám to vrátí.

Ať Vám to šlape!