Hana Halfarova
- 12. 8.
- Minut čtení: 2

Část sedmá - Když v poušti zaprší

Po několika dnech bez signálu se na displeji telefonu objevují čárky oznamující možnost připojení. Situaci využívám a dívám se na předpověď. Apka hlásí na pozítří déšť a já si říkám, že se tentokrát Norové asi spletli. Až první kapky bubnující na mou nepromokavou bundu mi v pátek dopoledne s trochou nadsázky oznamují, že Norové se nikdy nemýlí! Mám obrovskou radost. Jsou tomu už téměř dva měsíce, kdy se se mnou Česko loučilo deštěm na pražském letišti. Od té doby jsem si o srážkách mohl nechat jenom zdát. Až do teď!

S kapucí na hlavě přicházím do městečka Freirina, kde se občerstvuji ve fastfoodu a dozvídám se, že událost jménem déšť se tu koná pouze dvakrát do roka. Mám to ale štěstí! Cestou do dalšího města Huasco už ale promokám na kost a pouští se do mě zima. Kam se podělo to ranní nadšení..? V místní restauraci se okamžitě převlékám do suchého a morálku mi zvedá pozdní oběd.

Následující den se probouzím do naprosto jiné krajiny. Za jedinou noc stihla z mokrého písku vyrazit tráva. Oblékám se do mokrých věcí a nechávám je schnout na vlastním těle. Cítím, jak ze mě dopolední slunko vodu odpařuje a být tak les, byl bych zcela jistě plný hřibů.

Doposud mrtvá krajina mi doslova ožívá před očima a v odpoledních hodinách už se vše okolo zelená. Keře začínají kvést a toho kromě hmyzu využívá i kolibřík. Naopak sýček na mě zírá dost vyděšeně, neboť mu jeho domov nejspíš spláchl včerejší liják. Ne že bych doposud důležitost vody na vlastní kůži nepociťoval, ale teď mi sama Matka příroda ukazuje, co pro ní voda znamená.

Na treku si vždy uvědomím jednu důležitou věc. I to, co je pro nás často běžné a samozřejmé, nemusí vždy a všude samozřejmostí být. Občas se na vodu z nebes musí čekat půl roku. Jak je ale vidět, trpělivost se vyplácí.

Ať Vám to šlape!