Část třiadvacátá - Střet živlů a světů

Celkem: 5,788.19 km

V batohu nás tíží jídlo na více než pět dní a my pomalu stoupáme od jezera Chelenko k hranici národního parku Patagonia. Za poslední pastvinou svah přiostřuje, vítr zesiluje a déšť se mění ve sníh. Okolo pobíhají lamy guanako a jejich hýkání připomíná něco mezi koňským řehtáním a smíchem retardované kamarádky. Podobu takovéhoto pazvuku nechám na představivosti každého z vás. Já však nabírám dojmu, že se mi v takovémto marastu vysmívají. Huňatá srst těchto dlouhokrkých tvorů je totiž do podobných podmínek uzpůsobena daleko lépe, než kdejaká membrána.

Za hranou toho nejprudšího svahu se rozprostírá kamenité plató, na kterém nám absence jakýchkoliv stezek komplikuje orientaci a silný vítr nám vhání do obličeje zmrzlé sněhové vločky, jenž jak jehličky nepříjemně bodají do tváře. Najít závětří je zde téměř nemožné, proto za svitu čelovek scházíme do koryta vodního toku, jež leží kolmo ku směru větru, takže by zde mohlo foukat o něco méně.

Na stavbě stanů si dáváme v takových podmínkách obzvláště záležet, vidina pohodlí měkoučké karimatky a hřejivého quiltu se však kvůli silnému větru a mrazu zhmotňuje poměrně rychle. Než se ale stihneme propadnout do hlubin snění, vítr se otáčí, několik kolíků povoluje a ten kus plachty se nad naší hlavou s hlasitým šustěním neúnavně zmítá, takže se mi daří usnout až k ránu.

Kluci se vyspali o trochu lépe, takže vyráží napřed sami a já se pomalu dávám dokupy po probdělé noci. Nebe má narozdíl od včerejška azurově modrou barvu, na potůčku vedle stanu se přes noc vytvořila ledová krusta a vyndat kolíky ze zmrzlé země je také docela kumšt. Co nejrychleji vše skládám do batohu a svižným tempem sestupuji z náhorní plošiny, aby se mé promrzlé končetiny trošku zahřály.

Nedaleko tyrkysového jezera Jeinemeni nám strážce účtuje poplatek téměř 300kč za vstup do parku, což platíme s mírnou neochotou. Vzhledem k tomu, jaké krásy nám NP odhalil, mi však zpětně přijde částka adekvátní.

Vypadá to, že počasí se naprosto zbláznilo. Ranní déšť střídá lehké krupobití, modravá okna mezi mraky se opakovaně otevírají a zavírají a na hladině jezera Jeinemeni se dokonce několik sekund prohání malé tornádo. Po většinu dne však prší a my tak eliminujeme délku přestávek na minimum. Jediný Daník neustále odbíhá, neboť střevní potíže nás, zdá se, nechtějí opustit.

Za sedlem se nám otevírá výhled na jezero snad ještě tyrkysovějšího odstínu, což pro naše oči působí až nepřirozeně. Toto zbarvení však nemá na svědomí žádná chemická látka, která by snad do jezera unikla, nýbrž voda z okolních ledovců. Ta je plná drobných částeček, jenž se do vody dostávají z hornin, které ledovec svým pohybem drtí pod sebou. Lom světla pak způsobí takovouhle podívanou.

V korytě řeky se stezka opět ztrácí a my nespočetněkrát křižujeme ledový říční tok. I přes zdravotní komplikace se nám daří téměř držet denní průměr.

Oblékat se ráno do mokrých věcí není žádný med, takže se opět zahříváme chůzí. Hned za ledovým brodem se však zastavuji. "Můžeš jít? Mě je strašná kosa!" ozve se za mými zády. "Psst, podívej..." odpovím parťákovi a prstem ukážu do říčního koryta. Pár metrů od nás se na vlhké travičce pase huemulí mamča s mladým huemulátkem. Dávno o nás vědí, přesto však pomalu kráčí směrem k nám. Malý neposeda se však nečekaně rozeběhne naším směrem a zastaví se jen pár kroků od nás. To už matka znejistí, přestává se pást a upřeně pozoruje, jestli tři narušitelé nemají za lubem nějakou lumpárnu. Hledíme si s tímto krásným tvorem z očí do očí a snažíme se vyčíst, co se tomu druhému honí hlavou. Dostavuje se neuvěřitelný pocit propojení. Jsme jedno. Rozdíl mezi divokým zvířetem a člověkem je ten tam a v korytě řeky najednou proti sobě nestojí dvě zvířata a tři lidé, ale pět živočichů, kteří sdílejí stejnou krajinu, dýchají stejný vzduch a pijí ze stejné řeky. Kdybychom měli zlé úmysly, nejspíš by to těmto jelenovitým zvířátkům prozradil přirozený instinkt a byli by dávno fuč.

Od kamenného stavení dole v údolí, kde sušíme všechny mokré věci, navečer vstupujeme do druhé poloviny patagonského národního parku, kudy vede stezka 'Siete lagos'. Hned u prvního ze sedmi jezer se obloha zbarvuje do oranžova a v kontrastu s čerstvě zasněženými vrcholky hor v pozadí je to neuvěřitelná podívaná. Hana Hegerová mi do uší zpívá o vaně plné fialek, jenž jezero pod námi díky slunečním paprskům nápadně připomíná. Vzhledem k proměnlivému počasí posledních dní si tyto vzácné chvíle neuvěřitelně vychutnáváme a jsem zase jednou šťastný, že tu parádu můžeme prožívat společně.

Posledním a největším ze sedmi jezer je Lago Cochrane, u nějž tuto sekci zakončujeme. Má křišťálově průzračnou vodu a podél břehu vede krásný a udržovaný trail. Náhle mě do nosu praští nepřirozená vůně drahého parfému a o několik sekund později se zpoza kamene vynoří dva turisté. Je neuvěřitelné, jak se člověku po několika měsících v přírodě zesílí základní smysly. Situace se od té doby opakuje ještě mnohokrát, protože tato stezka je velice oblíbená mezi jednodenními návštěvníky s malým batůžkem, sluchátky na uších a bílými městskými botami s nulovou přilnavostí. To znamená jediné - blíží se civilizace! Zatímco lidé přichází po větru a my tak o nich víme dřív než se objeví, oni náš zápach většinou registrují až poté, co projdeme okolo. Musím se přiznat, že setkání tří smrdutých hikerů žijících převážně v divočině s městskými lidmi vnímám mnohem více jako mezidruhové setkání, než proběhnuvší střet s huemuly.

Ať Vám to šlape,

Váš Mokráč.