Opět jsme se ponořili do naprosté divočiny. Několikrát denně se prodíráme hustou vegetací s trním, kde vybavení dostává pořádnou čočku. O to víc se o něj snažíme pečovat. Stezky, po kterých jdeme, jsou vyšlapané dobytkem, který se v horách volně pase a jednou za čas jej arrieros na koních naženou zase o kousek dál. Arrieros se svými typickými klobouky jsou vlastně jediní lidé, které lze při troše štěstí v takhle odlehlých oblastech potkat.
Říčka se valí údolím pod námi, tvoří přírodní tůně, či několikametrové vodopády. Krajina se mění neuvěřitelnou rychlostí. Ještě před pár hodinami jsme se klouzali po sněhu k horskému jezírku, teď si to štrádujeme ve stínu stromů divokého lesa. I les se ale s klesající nadmořskou výškou a rozdílným podložím výrazně mění.
Najednou si uvědomuji jednu důležitou věc. Vždy jsem snil o divočině. O místech nepoznamenaných člověkem. O místech, které jsou nebezpečné pro ty nepřipravené a rájem pro jedince hledající propojení s přírodou. A teď jsem tady! Obklopen tou nespoutanou krásou. Pocit štěstí, který zalije celé mé tělo se pokouším vyjádřit slovy, ale nedaří se mi to. Podívám se na své parťáky a vím, že prožívají podobný pocit. Slova jsou zbytečná. Přes to všechno má náš dnešní cíl naprosto jiný charakter. Je jím totiž pizzerie ve vesničce Los Queñes. Kuboj dnes slaví své 29. narozeniny ve velkém stylu a pořádný dlabanec s orosenou sklenicí zlatavého moku by takovému dnu nasadil korunu.
Máme štěstí! Je otevřeno! Každý si objednáváme velkou pizzu, pivko a připíjíme na zdraví našeho bráchy. Po tolika společných zážitcích se totiž z kamaráda prostě brácha stane. Bohužel ale platí, že čím míň člověk spěchá, tím víc spěchá čas, který jej obklopuje. Brzy nám paní z pizzerie začne zhasnutím či zamčenými dveřmi naznačovat, že se oslava chýlí ke konci. Neváhám se tedy s paní pustit do řeči a za chvíli už jdeme s ní a jejími kamarády k nim na zahradu. Do brzkých ranních hodin sedíme u ohně, popíjíme evropské lahvové pivo a trénujeme naší španělštinu. Chvíli vedeme hluboké debaty o životě, o chvíli později se nocí rozléhá nezadržitelný smích. Dozvídáme se spoustu nových věcí o kultuře původních obyvatel Mapuche.
Ráno si dopřáváme společnou snídani a teplou sprchu. Toto jsou přesně ty chvíle, kdy je lepší upustit od původního plánu a nechat se unášet osudem, který má v režii takováto setkání. Jsou tomu dva dny, kdy jsme trávili noc na zahradě rodinné restaurace. Pohostinnost místních je naprosto neuvěřitelná a zážitky jsou tak intenzivní, že sepsat je všechny by nejspíš už teď - po necelých dvou týdnech společné chůze - vydaly na knížku. Čekám, kdy se probudím a řeknu si, že to byl hodně přehnaný sen. Zároveň ale tuším, že se to nestane. Ze skutečnosti se totiž nelze probudit.
Ať Vám to šlape,
Váš Mokráč
MAPA mého putování Mějte trpělivost než se načte. :)
Comentarios