Je mi smutno. Byl jsem namotivovanej, plnej sil, užíval jsem si to. Přesto jsem se svůj pokus pokořit pěšky vzdálenost 100 km za 24 hodin rozhodl v půlce vzdát a odložit na jindy. Podmínky mi to zkrátka nedovolily a za ten hazard mi to vážně nestálo. Pojďme ale od začátku.
Je páteční dopoledne druhé poloviny dubna a já do svého 45 litrového batohu balím vybavení na víkendovou túru. U toho posedávám nad mapou a hledám v okruhu sta kilometrů vhodné místo, kde bych mohl dostatečně dlouhý hike uskutečnit. Je to trochu problém, protože kopce jsou stále ještě pokryté větším množstvím sněhu, takže hledám nejlépe nějaké táhlé údolí. S výběrem si dávám na čas, ten ale nelítostně ubíhá a z dopoledne se stává odpoledne. Navíc na neděli hlásí vydatný déšť. Najednou přichází nápad, který mám už nějaký ten čas v hlavě, a právě teď se zdá, že bych ho mohl uskutečnit. Do toho se kurzor myši na monitoru zastavuje na údolí Flåmsdalen, které jsem už před pár týdny obhlížel a mé další dobrodružství tak dostává jasný obrys. Místo batohu si beru pětilitrovou běžeckou vestu, do té dávám jen to nejpodstatnější pro nepřetržitou chůzi, sedám do auta a mířím do obce Flåm ležící na okraji fjordu. Chystám se projít údolí Flåmsdalen a další na něj navazující, až do vzdálenosti 50 km od startu. Pak se otočit a stejnou trasou se vrátit zpět. Zatímco cestu tam půjdu s čelovkou na hlavě, cestou zpět si budu vychutnávat paprsky sobotního slunka, které už má značnou sílu. Alespoň takový byl plán… Po osmé hodině večerní dojídám instantní pochoutku ze sáčku, vše zapíjím staropramenem a pak už se oblékám do vestičky a vyrážím. Jdu v obklopení strmých svahů vysokých kopců, nad kterými se brzy objeví hvězdná obloha a mě z pozorování této přírodní galerie začne brzy bolet za krkem. Celou dobu jdu podél řeky, do které se ze stran valí jeden vodopád za druhým. Hlasitý hukot řeky jen občas přeruší hluk podobný hřmění bouře. To místní trollové shazují dolů do údolí mohutné balvany. Norské hory jsou neustále v pohybu, a to je jeden z mnoha důvodů, proč si získaly mé srdce.
Po 14 km se na cestě objevuje první sníh a o pár kilometrů dále už cestu lemují sněhové mantinely vysoké hodně přes metr. Celou dobu jdu podél kolejí, ty ale dost často mizí v útrobách tunelů. Stoupám serpentinami do 800 m n. m. k vlakové zastávce Vatnahalsen. Tady cesta mizí kompletně pod sněhem a nahrazuje ji stopa sněžného skútru. Sníh je ale tvrdý, takže se nebořím a pořád se jde poměrně dobře. Chvíli jdu po zamrzlém jezeře, chvíli mezi břízkami. Veškeré lidské stopy ale brzy končí a já jsem tak nejspíš po dlouhých měsících jediný člověk, kterého tu mají lišky, zajíci a bělokuři možnost pozorovat. Brzy pochopím, proč tu žádné lidské stopy nevedou. Začínám se propadat po kolena do hlubokého sněhu. Cesta zaříznutá do svahu je ukrytá hluboko pod sněhem, není po ní tudíž ani památky. Když se zrovna nebořím, ujíždí mi nohy po prudkém zledovatělém svahu a já lituji, že jsem doma nechal nesmeky. Rychlost klesla z původních 5 km/h na pouhopouhý 1 km/h. Začínám mít první pochyby, jestli budu schopný svůj cíl splnit. Dívám se do mapy a okamžitě mi dochází realita. Terén přiostřuje a nadmořská výška se bude ještě zvyšovat, což znamená víc sněhu. Bez sněžnic nemám v takovýchto podmínkách na dokončení nárok. Strašně mě to mrzelo, ale rozhodně jsem nechtěl, aby tohle dobrodružství bylo moje poslední. K autu jsem se vrátil v sedm hodin ráno. V nohách, které ještě neměly zdaleka dost, jsem měl 48,5 km. Tento první pokus mě nesmírně nabudil a jedno vím jistě. Až sníh zmizí, vrátím se a 100 kilometrů za 24 hodin pokořím.
Ať vám to šlape!
Seznam vybavení: https://lighterpack.com/r/xvl8x8 Trasa: https://mapy.cz/s/fuhurusebu