Je to tu znovu. Vracím se domů. A znovu v tom hraje roli holka. Naposledy to skončilo zlomeným srdcem a pěší poutí přes Evropu. Tentokrát je to ale jiný. Miške mě totiž už první návštěvou v Norsku přesvědčila o tom, že to myslí vážně. Když tedy přijela podruhý, tentokrát svou obytnou dodávkou Agnes a čtyřnohými kamarádkami Jimmy a Indy, rozhodl jsem se pro tento razantní krok. Loučení v práci bylo dojemný a pěkný. Rozloučit se s barákem a kamarády bylo horší. S barákem, ve kterým jsem se znovu vrátil do studentských let. S barákem, ve kterým jsme měli vlastní pravidla a ve kterým jsme zažili nejednu párty, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat (pokud patří k těm, který si pamatuju). S barákem, ze kterýho jsme si i přes stáří a místy dezolátní stav udělali útulný místečko, kterýmu jsem s hrdostí mohl říkat „domov“. Jeg savner deg, Gulehuset! A pak s kamarády, se kterýma jsem zažil neskutečnou srandu. S kamarády, se kterýma jsem prožil věci, který je lepší nezmiňovat. S kamarády, se kterýma jsem lezl po horách a ledovcích, sjížděl divokou řeku, lezl po skalách nebo spal v dvoutisícovým sedle v záhrabu, když venku panovalo -25°C. S kamarády, který se mnou měli trpělivost, když jsem se učil norsky a se kterýma jsem mohl otevřeně probrat cokoliv beze strachu, že by na mě pak koukali skrz prsty. S kamarády bez předsudků. Jeg savner dere, vennene mine! Než jsme s Miške vyrazili na roadtrip po Norsku, kterým jsem se s touhle nádhernou zemí rozloučil, nešlo se ubránit slzám.
Slzy při loučení ale nezabránily tomu, abychom si náš roadtrip užili. Vyrazili jsme v půlce srpna směrem na sever. Prošli jsme se po ledovci, viděli dechberoucí vodopády, zachraňovali jídlo z kontejnerů, zažili zajímavý setkání jak s lidma, tak se zvěří, ochutnali velrybu,… Ale co vám tu budu prozrazovat! Berte tohle jako malou ochutnávku toho, co jsme prožili a přijďte si poslechnout víc na naši společný přednášce s názvem „Norsko: láska na první krok“, která vás snad přesvědčí o tom, že láska doopravdy hory přenáší (nebo snad přináší…? 😊).
