Když jsem na své pouti napříč Evropou procházel severskou krajinou Švédska a Norska, věděl jsem, že tu nejsem naposledy. Skandinávskou nespoutanou divočinu jsem si natolik zamiloval, že jsem se rozhodl do ní vrátit. Díky kamarádce Zuzce se mi naskytla příležitost získat práci v norském "Domově obrů", tedy v Národním parku Jotunheimen. A léto pod strmými svahy nejvyšších hor Skandinávie mou lásku k těmto krajinám ještě utvrdilo.
Už při první průzkumné procházce údolím na mě zpoza kopce vykoukl ledovec. Bylo to mé první setkání s touto mohutnou masou ledu a já věděl, že jsem tady správně. To jsem ale ještě netušil, jak moc zblízka budu mít možnost si ledovce prohlédnout.
Mými kolegy byli převážně mladí lidé a veškerý svůj volný čas trávili velice aktivně, ať už chozením po okolních kopcích, lezením na umělých i přírodních stěnách, nebo právě prozkoumáváním místních ledovců. Netrvalo to dlouho a vzniklo mezi námi přítelství a já měl možnost si s těmito nadšenci vyzkoušet několik pro mě nových aktivit.
Za více než dva měsíce jsem zde pokořil přes 40 vrcholů (drtivá většina přes 2000 m n. m.), několikrát jsem se podíval na ledovec i do něj, rybařil a koupal se v místních jezerech a řekách, naučil se základy norštiny, nebo jak používat mačky a cepín. Nejvyšší horu Norska Galdhøpiggen jsem navštívil šestkrát a věřte, že je to nezapomenutelný zážitek pozorovat s partou kamarádů východ slunka ze "střechy Skandinávie". Nachodil jsem desítky kilometrů tím nejnáročnějším terénem, jaký jsem zatím měl možnost poznat, což mi dost posunulo hranice toho, na co si ještě troufnu a co už je za hranou (dost často doslova).
Bylo to zkrátka léto plné radosti ze života s lidmi se stejnou láskou k horám, jakou si v sobě nosím já. Dalo vzniknout novým přátelstvím a ukázalo mi, jak moc je důležité být otevřený novým zkušenostem. Právě nové zkušenosti totiž dost často vnesou čerstvý vítr do plachet té bárky jménem Život.
Comments