I když kalendář nezastavitelně hlásí začátek podzimu, doma v Česku pořád panují vysoké teploty, na což si po příjezdu z chladnějšího Norska trprve zvykám. A aby návrat do pracovního režimu byl jednodušší, vyrážím se svou drahou partou hikerů na odložený restík, kterým je italský trail Translagorai. Při posledním pokusu jsme kvůli množství sněhu byli donuceni to vzdát. Teď nás vyráží osm lidí a tři psi. Osm lidí s duší dítěte a s horami v srdci a tři stateční psíci, kteří se i přes svou velikost statečně rvou s obrovskými šutry těchto majestátních žulových hor.
Vyrážíme 28. září ráno ze sedla Passo Rolle, které tvoří hranici dvou pohoří. Zatímco za zády se nám tyčí dechberoucí vrcholky Dolomit, my vyrážíme mezi žulové velikány Fleimstalských Alp, které se vzhledově od Dolomit velice liší, právě díky žulovému podloží. Je to tedy neskutečná podívaná a rázem se všichni dostáváme do režimu "chůze". U horského jezírka Laghi di Colbricon míjíme poslední početnou skupinu lidí a míříme do liduprázdných hor. Zbytky vojenských bunkrů probouzí mou představivost, jaké to tu asi bylo v dobách nelítostných bojů první světové války. Sem tam si odběhnu odkliknout vrchol v appce Horobraní, pak mnou ale při prudkém sestupu projede bolest svalu. Tu utěšuje vodafon (modafen, nebo tak nějak...), který má Justy po ruce. Sama ho totiž před chvílí použila na své rozseknuté koleno.
V noci se z údolí ozývá troubení jelenů v říji a také rány, které někteří považují za střelbu. Já ale vím, že rány zpusobila moje stará nafukovací karimatka, které se začaly pod mou hlavou propojovat komory. Po stovkách nocí a tisících kilometrech už má nárok odejít do karimatkového nebe. Zbytek noci tedy ležím nehybně, abych se trochu vyspal.
Stezka je čím dál tím víc náročná a na osypech z obrovských šutrů někdy i těžko k rozeznání. Nejmenší člen výpravy pejsek Andy se nejprve nechává na několikanásobně větší kameny než je on sám vynášet, pak se nabízím já s místem ve svém novém 65l batohu a Andyho beru na záda. Tempo je velice nízké a pokud setrvá, nemáme šanci dorazit do cíle včas, což je pro mě trošku frustrující. Na druhý pokus bych chtěl tenhle trail opravdu dojít. Pak si ale vynadám za svůj cynismus. Jdeme přeci všichni společně. Jsme přeci jedna parta a raději to znovu nedojdu, než abych se vybodnul na kamarády, oddělil se a šel svým tempem vstříc "úspěchu". V horách nám jde přece o ten prožitek, který přítomnost dobrých kamarádů jen násobí. Druhou noc trávíme v bivaku vytesaného do skalní římsy, který je také pozůstatkem bojů před více než sto lety.
Přes veškerou snahu se od nás v sedle Passo Manghen Fiki s Norčou a Anďákem oddělují a my se s nimi loučíme orosenými škopky tekutého zlata. Na parkovišti u lyžařského areálu se ale znovu všichni sejdeme, abychom si závěrečné metry vychutnali společně.
Poznávat krásy našeho světa je něco, bez čeho si svůj život už nedovedu ani představit. A Fleimstalské Alpy v sobě tu krásu nepochybně mají. Translagorai bez váhání řadím k těm nejhezčím a nejnáročnějším krátkým trailům, které jsem měl možnost jít. Za 4 dny a zhruba 80 kilometrů jsme skákali z kamene na kámen, tak jako okolo pobíhající svišti, kochali se monumentálními výhledy, koupali se ve studeném horském jezírku a zdolali desítky vrcholů s nadmořskou výškou přes 2000 metrů. Děkuji vám, hory moje milovaný. Děkuji vám kamarádi moji drazí. Třeba zas na nejakém trailu...
Ať Vám to šlape!
