Ve čtvrtek večer jsme vyrazili na Translagorai - přes 80 km dlouhý italský trail ve Fleimstalských Alpách. S Miške a Kubojem máme za sebou první noc a pouhých pár kilometrů. Brodíme se hlubokým sněhem ze sedla Passo Rolle (1970 m n. m.) do dalšího sedla Forcella Colbricon ležícího v nadmořské výšce 2420 m n. m. Místy je sníh zmrzlý a dá se jít po povrchu. Povětšinou nás ale zradí a my se boříme do sněhu v rozmezí kolena až prsa. Naděje, že se situace zlepší, se rozplývá jak pára nad hrncem v okamžiku, kdy se konečně dostáváme do sedla pod horou Colbricon. Severní svah je až k vrškům pokrytý neprostupnou bílou vrstvou, pod kterou by se údajně měla nacházet naše stezka. Jižní svah pak tvoří svislá skalní stěna. Během chvilky se všichni shodneme na tom, že pokračovat je daleko za schopnostmi nás i našeho vybavení. Miške naštěstí přichází s náhradním plánem, který jednohlasně odsouhlasíme. Valíme tedy zpátky k autu a ještě ten den odjíždíme do Dolomit na trail Dolorama weg. Večer už krájíme první kilometry nového dobrodružství a lehce si utahujeme z obtížnosti tohoto 60 km dlouhého trailu, který je prý vhodný i pro rodiny s dětmi. To ale ještě netušíme, co všechno nám tenhle "děckáč" přinese.
Na vlně dobré nálady
Hned první večer na Dolorama trailu řadíme mezi ty nezapomenutelné. Kromě čelovek nám na přípravu večeře svítí i měsíc v úplňku a skalnatý horský masiv Dolomit z dálky pozoruje, jak si tři dospělé děti utírají slzy způsobené výbuchy smíchu. Zapisujeme nově vzniklé hlášky, které jistě časem získají status "legendární". Jestli smích prodlužuje život, my jsme jasní adepti na nesmrtelnost. Nebojíme se ale nakousnout i vážnější, či přímo filozofická témata.
Další den nám stoupání do kopce komplikuje sníh. Je ho ale podstatně méně, než ve Fleimstalských Alpách. Pomalu se blížíme k masívu Geisler, který je dominantou této části Dolomit. Naše oči se nemohou nabažit té krásy, jakou vyzařují skalnatí giganti. Stáváme se součástí přírody, která nás objímá ze všech stran. Jediné, čím se lišíme od srnců, borovic nebo svišťů, je lidská schopnost ocenit tu nádheru.
Asijští turisté a noc v kapli
Zpátky na zemi nás vrací otázka dvou asijských turistů v městské obuvi a s malými batůžky: "Kolik ještě zbývá?". Moc nerozumíme otázce. Ptáme se tedy, kam mají namířeno. Mlčky ukážou směrem k vrcholu masívu. "Myslím, že potřebujete křídla" odvětí Kuboj a my se znovu válíme smíchy na zemi. Odpověď, že chtějí vidět výhledy, nás zaráží. Ať se totiž podíváme jakýmkoliv směrem, z výhledů se nám doslova tají dech. Nejspíš očekávají pokladny, stánky se suvenýry nebo rychlým občerstvením, houpačky a koše na odpadky. Tady ale příroda patří všem. Může sem zavítat každý, aniž by musel platit vstupné. Musí však respektovat pravidla odvíjející se od respektu k matce přírodě. Nakonec jim poradíme, ať si chůzi přírodou více užívají a že se stačí více dívat okolo sebe.
Tuhle famózní část trailu přímo pod obrovským masívem si neskutečně užíváme. Večer pak procházíme okolo pastvin a horských salaší, až dojdeme k pěkné bílé kapli. Chytím za kliku a dveře se k naší radosti otevřou. Další noc trávíme pod střechou!
Vůně jara, děsivá stodola a další noc pod střechou
Ráno využíváme výhod našeho úkrytu a snídáme výjimečně ještě před tím, než vyrazíme. Masívu Geisler se sice pomalu vzdalujeme, vysoké hory nás ale stále obklopují. Místy se ještě musíme brodit sněhem, povětšinou je ale terén dobře schůdný. Při pauzičce na svačinu okolo nás piští svišti, na okolních loukách kvetou krokusy a na nebi krouží krkavci. Jaro už tu pomalu ale jistě přebírá nadvládu nad zimou. Krajina se proměňuje, a to nás sakra baví!
V mapě si vytipujeme další kapličku, když ale večer prochladlí a mokří dorazíme k malé stavbě, do které se sotva v sedě tři vejdeme, začneme pátrat po plácku na stan. Starý domek nedaleko kapličky je bohužel zamčený. O kus dál stojí snad ještě starší rozpadající se stodola. V přízemí, kde kdysi býval chlév, se kromě trusu dobytka povaluje také velké množství všelijakého harampádí. V patře pod děravou střechou se v místnosti s prohnilou podlahou nachází oltář se soškou Madony, svíčkou a černobílými fotografiemi. Když se na fotky zaměříme, tuhne nám krev v žilách. Několik fotek zachycuje jakýsi průvod. Na další je pak voják, kterému není vidět do tváře, táhnoucí bezvládné mrtvolné tělo. Hlavou nám běží myšlenky, co to má znamenat. Nikdo se je ale neodváží vyslovit nahlas.
Když místností zaduní hrom blížící se bouřky, dojde nám, že pořád nemáme kde složit hlavu. Níž v údolí jsou vidět ještě další dvě střechy. Hodím tedy batoh znovu na záda a zatímco Kuboj s Miške čekají na místě, já běžím pár set doleních metrů omrknout další možné nocoviště. Pokud místo bude horší než nahoře, zkřížím viditelně hole a vrátím se nahoru. Dveře k chátrajícímu domu jsou však odemčené, takže spěchám do míst, kde na mě mí parťáci uvidí a zvedám hůlky nad hlavu ve tvaru písmene Vé, což je znamení vhodného místa na spaní.
Zanedlouho už sedíme ve starém dřevěném domečku, v místnosti se stolem, lavicemi a pecí. Plameny svíček nám svítí na přípravu večeře. Největší radost máme ale ze suchého záchodu, který je dominantou balkonu a než vše zahalí tma tmoucí, máme možnost vykonat potřebu s nevšedním výhledem. V noci se přižene očekávaná buřina a jediný, na koho dírou ve střeše začne kapat voda, není nikdo jiný než mistr Mokráč. V noci tedy ještě měním pozici a pak už se nechávám ukolébat bubnujícími kapkami deště.
Závěrěčný den
Poslední ráno balíme dříve než obvykle. Zbývá nám asi 20 km, v drtivé většině z kopce. Lehce mrholí a my pod svými běžeckými botami drtíme poslední kilometry tohoto sice nouzového, ale o to krásnějšího trailu. V poledne si už v městečku Mühlbach připíjíme nepopsatelně lahodným lahvovým na zdárné dokončení trailu. Ignorujíce zvídavé či pobavené pohledy místních si v centru vaříme poslední oběd a předvádíme tak závěrečný hiker-trash.
Na závěr chci říct, že nás Dolorama moc mile překvapila. Podařilo se nám opět trefit období před začátkem sezony, takže jsme téměř po celou dobu měli hory pro sebe. Pokud by byl každý trail „z nouze“ takový, jako právě tento, vůbec bych se nezlobil…
Děkuji mým parťákům za další z krásných zážitků a za možnost to prožít společně.
Ať vám to šlape!
Comments